Izrael a Československo roku 1938: zakázaná paralela?

Ale Čechy očividně vždycky zajímala.  Izrael jako malý stát ohrožený velkými sousedy, stát všemi opuštěný, který se ale na rozdíl od nás dokázal ubránit. Na druhou stranu je tato paralela vždycky odmítána jako ahistorická, nepřesná a násilná... Pojďme se místo toho podívat, jak události Mnichova souvisely se Židy v budoucím Izraeli, kterému tehdy vládli Britové. Tehdy to byl jen Jišuv – Židy osídlená oblast mandátní Palestiny. I oni se stali obětí appeasementu. Stejně jako britští appeaseři obětovali Čechy, obětoval i Židy v Jišuvu. Stejně jako byli Češi ohroženi nacisty, byli Židé v Jišuvu ohroženi arabskými spojenci nacistů.

Velký muftí al-Husejní jedná s Hitlerem v roce 1941. Wikipdeia

Arabské povstání a nacistická podpora

Židé v Jišuvu byli koncem 30. let ohroženi protižidovskými bouřemi, kterým se eufemisticky říká arabské povstání. Byl to další z řady protižidovských útoků, které začaly už v roce 1920 a od roku 1929 je podněcoval velký muftí jeruzalémský Amin al-Husejní. Ten byl taky hlavním podněcovatelem povstání, které začalo roku 1936. Existovali Arabové, kteří násilí odmítali, ale ti byli během povstání terorem umlčeni.

Britové došli už v roce 1937 k závěru, že Židé a Arabové se vzájemně nenávidí do té míry, že je třeba mandátní Palestinu rozdělit na židovský a arabský stát. Tento tzv. Peelův návrh je prvním plánem na rozdělení Palestiny. Reakce Arabů byla silná. Následovalo několik panarabských kongresů, které vznik židovského státu odmítly. V létě 1936 začaly pogromy, kterým padla za oběť židovská obec v Hebronu. Britové problém vyřešili tím, že zbytek Židů z města, kde žili nepřetržitě několik set let, vystěhovali. V září 1937 přišel první atentát. Arabové zavraždili lorda Lewise Andrewse, komisaře pro oblast Galilea.

Boj proti Britům a Židům probíhal od začátku s podporou nacistického Německa. Al-Husejní a jeho strana navázali s Hitlerem styky už v roce 1933 a brzy měli u Hitlera vlastního diplomatického zástupce. Nacisté přijali hned po Peelově návrhu rozhodnutí, že vzniku židovského státu je třeba zabránit, ale zásah odložili až do doby, kdy se vyřeší československá krize. To byla zatím priorita. Prozatím Abwehr dodával Arabům zbraně a v Palestině působili agenti Sicherheitsdienstu. Z italského rádia Bari probíhala proarabská propaganda. Argumentovalo se podobně jako v případě Československa. Povstání bylo prý ospravedlněno přirozeným právem na sebeobranu a boj proti britskému imperialismu vycházel z „práva na svobodu“. Osvobozenecký boj arabského lidu prý donutí britské a francouzské imperialisty, aby odložili škrabošku. Nepřipomíná to komunistickou rétoriku?

Britský appeasement 1938-1939

Pod tlakem arabského násilí Britové změnili politiku směrem k appeasementu. Která strana za něj byla odpovědná? Kvůli krizi byla v Británii u moci „vláda národní jednoty“, na níž se podílely všechny strany. Od května 1937 nastoupil do jejího čela konzervativec Neville Chamberlain a zaujal k zahraničním otázkám jiný přístup. Od dubna  do července 1938 začala situaci v Palestině přehodnocovat Woodeheadova komise, která ve svých závěrech zcela odmítla Peelovy závěry. Bylo to skoro ve stejné době, kdy v Československu jednala Runcimanova mise, jejíž verdikt měl zdrcující význam pro osud našeho pohraničí. Woodeheadova komise se postavila zcela na stranu Arabů a rozhodla se řešit povstání tím, že jim vyjde vstříc v jejich boji proti Židům. Uskutečnění se však odložilo kvůli československé krizi, která se „vyřešila“ Mnichovem na konci září.

V případě Jišuvu přišel jakýsi jejich Mnichov až v únoru 1939, kdy v St James Palace v Londýně zasedla naposledy britsko-arabsko-židovská konference, aby projednala osud Palestiny. Toto jednání už jen potvrdilo předchozí závěry britské strany a požadavky arabských zemí, které se sešly už v říjnu 1938 na „islámské konferenci“ v Káhiře, kde se projednávala „obrana Palestiny“. K povzbuzení nálady se na oné konferenci rozšiřovaly výtisky Protokolů sionských mudrců. Konference v St James Palace skončila 15. března 1939, ve stejný den, kdy Němci okupovali zbytek Československa.

Bílá kniha: příslib arabského státu

Pro Židy přišla jejich „zrada“ v podobě Bílé knihy, kterou britská vláda vydala v květnu 1939. Hlavním autorem byl labourista Malcom MacDonald. Britská vláda konstatovala, že slib o vytvoření „židovského domova“ už splnila a další přistěhovalectví Židů do Palestiny není žádoucí. Poznamenejme, že existovalo i arabské přistěhovalectví, o němž se však nejednalo.

Pro dalších pět let se měla imigrace Židů omezit přísnou kvótou, která byla stanovená velmi nízko – jen 75 000 osob za pět let. Bavíme se o létech, kdy probíhal holokaust, ale ani ten nepřiměl Brity změnit názor. Po pěti letech měli o povolení imigrace rozhodovat Arabové. Dále bylo zakázáno prodávat Židům pozemkový majetek mimo úzce vymezenou židovskou zónu (asi 5% celkové rozlohy země).

Co bylo ale nejhorší – byl zamítnut plán na vytvoření dvou států. Místo toho měl do deseti let, tedy v roce 1949, vzniknout arabský stát. V něm měli být Židé jako trpěná menšina, zcela v moci Arabů. Přísné omezení židovského přistěhovalectví a vymezení zón při tom znamenalo, že Židé neměli vůbec šanci zvýšit svůj podíl na obyvatelstvu a rozšířit se mimo ohraničenou oblast. Navíc arabské přistěhovalectví pokračovalo s neztenčenou měrou. Bílá kniha vyvolala masové protesty Židů v Jišuvu, které ale nic nezměnily. Vzhledem k násilným metodám ji ale nelze považovat ani za vítězství Arabů. Vůdci povstání zlikvidovali i liberální opozici mezi palestinskými Araby a po válce už nebylo v tomto ohledu na co navázat. Mluvčím Arabů zůstal al-Husejní a jeho pronacistická strana.

Izrael jako nacistická Třetí říše

Arabské povstání bylo zhruba v květnu opravdu potlačeno, velký muftí uprchl do Německa, kde strávil zbytek války jako expert na židovskou otázku. Německá spolupráce s palestinskými Araby však pokračovala i poté a zatímco nacistické Německo zaniklo rokem 1945, jejich palestinští spojenci pokračovali v boji, který vyvrcholil arabsko-izraelskou válkou v letech 1947-48.

Přesto se v protiizraelské propagandě i v médiích stále zobrazuje Izrael jako nástupce třetí říše a spojenec nacistů. Svůj podíl na tom mělo i Československo. Za šestidenní války vydal Dikobraz karikaturu, která přirovnávala izraelské vojáky k Němcům a evokovala srovnání s Mnichovem. V propagandistických pracích se pořád dokola mluví o dohodě o židovském vystěhovalectví Haavara z roku 1933, jako by šlo o důkaz sionisticko-německého spojenectví. Šlo o dohodu, která ve 30. letech umožnila Židům vystěhovat se z Německa do Palestiny a tím si zachránit život. Mahmúd Abbás napsal kolem tohoto tématu celou „disertační práci“, kterou vytvořil v době namáhavého studia neznámého vědního oboru na univerzitě v Moskvě.

Srovnávání Izraele s nacisty v arabské propagandě stále trvá a uplatňují ho už i nevládní organizace. Nejvíce se to projevilo za památné konference OSN o lidských právech v Durbanu roku 2001. Některé karikatury a plakáty tu přikládám. Bylo by na čase, kdyby se tímto převracením znamének přestalo.

PS: Napsal jsem tento článek jako historiografickou vysvětlivku před esejí izraelského politologa Manfreda Gerstenfelda, kterou vydám zítra. Na obrázcích pod textem jsou plakáty z konference OSN o lidských právech a rasismu v Durbanu roku 2001.

DISKUZE

Nemám těch 1000 dukátů, tak odpovídám na vzkaz: "autor je prý historik", kde čtenář mj. praví : "Ještě v 19.století žilo na tomto území pouze 8% Židů..."

- za Osmanské říše neexistovala žádná samostatná správní jenotka "Palestina" v rozsahu dnešního Izraele a Palestinských území , oblast byla rozdělená do různých správních oblastí (sandžaků), tudíž ani nejde (opakuju NEJDE) spočítat kolik žilo "v Palestině" obyvatel a kolik procent z toho byli Židé.

- Židé žili v téhle oblasti pořád, jejich počty se pohybovaly v desítkách tisíc (mluvíme o době před první aliou). Uznávám, měnila se období prosperity jednotlivých židovských obcí i hlavní centra židovského života. Některé židovské obce zanikaly, často i kvůli pogromům, nebo vydírání ze strany místních úřadů a dorbných vládců. Je třeba vysvětlit, že už od konce 16. stol. tady osmanská moc trochu upadla ve prospěch místních arabských vládců a časté boje o moc vedly k tomu, že se tu lidem moc nedařilo a obyvatelstvo odcházelo. I někteří Židé museli některé oblasti opustit, ale přestěhovali se do jiných oblastí Země Izrael. Na počátku 19. stol. byla hlavní centra židovského života Jeruzalém, Hebron, Safed a Tiberias. Vedle toho existovaly i židovské vesnice.

- většina arabského obyvatelstva, které tady žilo v polovině 20. stol., se taky přistěhovala až v době, kdy oblast začala díky židovskému přistěhovalectví prosperovat. Navíc dřív  žily v této oblasti různé národnosti a náboženské skupiny - Řekové, Arméni, drúzové, ad.

- historie Židů i Arabů v téhle oblasti ve středověku a raném novověku je přehlížená, panuje o ní hodně mýtů, ale v češtině k tomu máte krásnou a stručnou knížku Michael Krupp, Osmnáct století Izraele (2010). Četl jsem ji kritickým okem a srovnával s jinými zdroji a co tam je, sedí. Navíc jsou v ní spolehlivé mapy.