Vlastenecké deklarace české šlechty z let 1938-39. Plné znění

Vlastenci z rodu Klausů začali zpochybňovat chování knížete Karla VI. ze Schwarzenbergu v době nacistické okupace.  Obstál ve zkoušce? Václav Klaus prý už jako čtyřletý bojoval na barikádách, což bohužel nelze ověřit. 

Vlastenecké činy “cizáckých Schwarzenbergů” ale doložit lze. Už jsem psal o tom, že Schwarzenbergové se opravdu účastnili květnového povstání v Praze 1945 a že podpořili Československo veřejnou deklarací věrnosti, a to v době mnichovské krize i za okupace. Jelikož se deklarace nyní překrucují, přináším jejich PLNÉ ZNĚNÍ. Deklarace ze září 1938 a z ledna 1939 koncipoval Karel ze Schwarzenbergu, třetí ze září 1939 už ne.

Jaké hodnoty se zdůrazňují v těchto deklaracích? Je v nich zřetelný posun k národní argumentaci, což odpovídá měnícím se vnějším podmínkám. Ve všech se zdůrazňuje věrnost státu a zachování celistvosti Českých zemí. V době, kdy si Německo a jeho spojenci rozebírali české území, nebyla maličkost se proti tomu veřejně postavit. V první deklaraci ze září 1938 se však klade důraz na mravní hodnoty – zásady křesťanské a na pořádek a vzdělanost. To se mi jeví jako důležité, protože první deklarace se určitě neomezuje na národoveckou myšlenku, která v době Mnichova získávala na popularitě.

Druhá deklarace z ledna 1939 byla předána Háchovi poté, co se ujal prezidentského úřadu, ale ještě před okupací zbytku Čech. Zdůrazňuje ochotu sloužit, sloužit vlasti. Je koncipována jako povzbuzení pro Háchu, který přijal úřad pod nátlakem a obětoval se. Není tu skoro nic o národu, ale jen o vlasti a státu. Z mravních hodnot šlechta zdůrazňuje závazek vůči svým předkům. Třetí deklarace ze září 1939 byla napsaná po vypuknutí války a jejím autorem není Karel VI. ze Schwarzenbergu. Česká šlechta tady argumentuje už jenom nacionálně, deklaruje věrnost národu a jednotu národa. Deklarace byla reakcí na germanizační tlak ze strany nacistických úřadů, šlechta tady skutečně chtěla veřejně potvrdit, že se považuje za Čechy. Víme, že Schlikové se tenkrát důrazně psali s -Š- a manželka Karla ze Schwarzenbergu odmítla přijmout německou státní příslušnost, ačkoli jí nacisté sdělili, že Čechům i její rodině hrozí vyhlazení. Někdo teď vytrhává z kontextu větu o „ochraně Vůdce“ čili doslova o tom, že českému národu byla Vůdcem národa německého zaručena svébytnost. Inu, na ochranu "socialismu" či "demokratické základy státu" se tenkrát odvolávat nemohli.

Ani třetí deklarace nebyla projevem kolaborace, ale odporu proti nacistům. Tak to taky pochopil zastupující říšský protektor Heydrich, který se rozhodl za to šlechtice potrestat. V květnu 1942 napsal Bormannovi, že tito šlechtici jsou „intelektuálními štváči (…) využívající svých německých jmen a šlechtických vztahů k podvratným činnostem, především ke špionáži.“

Manifest české šlechty 17.9.1938

Pane presidente, za těchto dnů všechny stavy a třídy našeho národa svorně projevuji svou vůli, zabránit porušení starých hranic našeho státu. Proto i řada členů starých rodů naši vlasti nás pověřila, abychom se k Vám dostavili s podobným projevem. Věrnost k českému státu, který naši předkové pomáhali budovati a po tisíc let udržeti, je pro nás povinností tak samozřejmou, že jsme se rozmýšleli ji výslovně zdůrazniti. Považujeme za svou povinnost, uchovati dědictví svých otců. Země Koruny české byly pohromadě po tolik věků a přetrvaly spolu tolik bouří, že doufáme v přejití i těchto časů nepokoje a násilí.
Naše přání, aby staré hranice České koruny zůstaly neporušeny, vychází zajisté také ze starosti o budoucnost našich potomků i z pocitu odpovědnosti za svobodu a blaho českých Němců. Naši předkové vždy usilovali o přátelský poměr obou národů v zemi usazených a tak i my toužíme po tom, aby i naši krajané německého jazyka mohli sdíleti s námi lásku k nedělitelné vlasti. Důvěřujeme, že se tak může státi. Zejména doufáme, že zásady křesťanské udrží v této zemi pořádek a vzdělanost. Vyslovujíce víru v lepší budoucnost, ujišťujeme, že jsme si vědomi svých zděděných povinností k vlasti a ke státu, který byl domovem našich předků a jehož stará práva jsme vždy chtěli a i dnes chceme hájit.
Signatáři: Karel Schwarzenberg, Jan z Lobkowicz, Z. R. Kinský, František Kinský, Zdeněk z Kolowrat, Rudolf Czernín, Leopold Sternberg,. W. Colloredo-Mansfeld, Karel Parish, Jindřich Dobrženský, Hugo Strachwitz, Karel Belcredi.

Prohlášení české šlechty 24.1.1939

„Právě před čtyřmi měsíci jsme jako členové starých českých rodů tehdejší hlavě státu jasně prohlásili, že dáváme všechny své síly do služeb vlasti.

Přicházíme-li dnes poznovu do starobylého hradu českých králů, abychom opět vyslovili svou vůli plniti všechny své povinnosti, činíme tak i osobně kvůli Vám. Víme dobře, za jakých okolností jste se uvolil ujmouti se řízení našeho státu a cítíme, že jestli něco vás může posilovati při této práci, tedy mimo víru v Božskou Prozřetelnost, je to důvěra všeho národa.

Proto nepokládali jsme za nadbytečné přijíti dnes k Vám a ujistiti Vás těmito věcmi:

Důvěřujeme Vám.

Doufáme, že jednota národa ve všech jeho složkách bez rozdílu a bez rozporu Vám umožní vésti stát dobře a spravedlivě, pokud je to dnes lidským silám možno.

Jsme hotovi, kdykoli by se toho potřeba ukázala, státu podle svých sil a schopností posloužiti. To nám ukládá za povinnost účast našich předků na tisíciletých osudech tohoto státu.

 „Nemůžeme se zříci naděje, že naší vlasti jsou souzeny lepší dny, ale nechť stane se cokoli, přidržíme se věrnosti, kterou jsme zavázáni vlasti svých předků.“

 Prohlášení české a moravské šlechty 7. 9. 1939

autoři: František Kinský, František ze Schwarzenbergu, Hugo Strachwitz, (doručen Háchovi Františkem ze Schwarzenbergu 7.10.1939):

Slovutný pane presidente! V poslední době bylo jednáno o postavení šlechty v českém národě a objevily se v tomto ohledu různé nejasnosti. Považujeme proto za vhodné v tomto směru podati některá vysvětlení.

Šlechta byla, jako všude, svou podstatou zřízením státním a jakožto celistvé společenství bývala ušetřena národnostních sporů. Její politické povinnosti bývaly určovány službou Českému státu a králi. Jádro tohoto stavu vždy ovšem patřilo k českému národu netoliko kulturně, nýbrž i krví a jazykem. Za ranných dob království, kdy celý venkov byl jazykově český, prostředí šlechty bylo rovněž takové. Tato šlechta, původem a jazykem česká, tvořila panující nebo politickou vrstvu Českého státu před vznikem monarchie domu Rakouského i dlouho potom. Zanechala nám památku své kultury v českých zpracováních rytířských zpěvů, v knihách zemských práv, v názvosloví vojenském, ve svých hradech a zámcích a ve vybudování institucí kulturních. Rody, které sdílely po staletí osudy českého národa a neodcizily se nikdy svému kmeni, musí i dnes býti počítány k národu, jehož krev v jejich žilách koluje.

Vedle této ryze domácí šlechty přistěhovalo se průběhem dějin a usadilo se na území českého státu mnoho rodin původu cizího, nikoli však pouze německého. Tyto rodiny, jimž příslušelo místo na sněmu, jehož jednání se v Praze, Brně a Olomouci účastnily, a jímž příslušela i vrchnostenská moc, která je spojovala stálým správním stykem s lidem, splynuly v krajích českého jazyka s národem tak, že jejich různý původ nemůže ničeho změniti na jejich nepopiratelné příslušnosti k české národní pospolitosti.

Obdobně někteří, v německém prostředí žijící potomkové českých rodin, honosících se ryze českými jmény a vzešlých z nejstarší krve české, hlásí se k národu německému, který je u vědomí jejich německého smýšlení velmi ochotně za své syny uznává a v jejich českém původu žádné překážky nevidí. Jsme přesvědčeni, že tak jako my přiznáváme těmto jedincům právo hlásiti se k národu, uprostřed něhož žijí, který za svůj zvolili a který je za své příslušníky přijímá, tak i se strany druhé nebude nikdo příslušníkům šlechtických rodin, zde usedlých, upírati právo, aby se hlásili k českému národu, s nímž žili jejich předkové po generace, sdílejíce práva i povinnosti, dobré i zlé, byť rodiny ty nebyly po meči vždy původu českého.
Zděděná příslušnost k národní pospolitosti není tedy určována okolnostmi dne, nýbrž jest způsobena skutečností společenství života, politické, kulturní a hospodářské spolupráce, jednotou dějin, osudu a zodpovědnosti za budoucí generace národa.

Národ český, jemuž slavnostním způsobem byla zaručena Vůdcem národa německého a říšským kancléřem jeho národní svébytnost, zajisté může považovati za své právo i svou povinnost tvrditi se vším důrazem – kdyby o tom pochybnost vznikla - skutečnost, že má českou šlechtu jako svou složku, jež od těla národního se nikdy neoddělila a nikdy svým přičiněním oddělena nebude.

Při posledním sčítání lidu v Německé Říši byla příslušnost k národnosti postavena na základ dobrovolného přiznání. Příslušné správní předpisy vycházejí ze zásady, že každý jest příslušníkem národa, s nímž se cítí intimně spjat a k němuž se hlásí. Nepochybně se budou německé říšské orgány říditi touto zásadou i na zdejším území. V plné shodě s národem německým, který žádá ode všech svých příslušníků přesné konání všech povinností vůči národní pospolitosti, jsou důvodně i český lid a česká šlechta přesvědčeni o své sounáležitosti. Vycházejíce z přesvědčení o jednotě našeho národa ve všech složkách a zejména o tom, že potomci někdejších spolutvůrců a nositelů české státnosti ještě mohou svému národu a své vlasti za všech poměrů platně posloužiti, chceme se vždy a za všech okolností hlásiti k českému národu.“

Signatáři: Battaglia, Bubna z Litic, Colloredo-Mansfeld, Czernín, Dlouhoveský, Dobrzenský, Daczický z Heslova, Dohalský, Hildprandt, Hrubý z Jelení, Kerssenbrock, Kinský, Kolowrat-Krakowský, Lobkowicz, Mensdorf-Pouilly, Sternberg, Thun-Hohenstein, Podstatský, Strachwitz, Belcredi, Serényi, Pálffy, Rieger, Schwarzenberg, Schlik, Wratislaw, Mladota, Baillet Latour, Paar, Parish, Nádherný, Schoenborn.