Stížnost na církevní restituce staví na historických mýtech

Dnes má pokračovat přelíčení Ústavního soudu. Dle stěžovatelů jde v tomto boji o víc, jde totiž o snahu zničit demokratické základy státu. Na jejich obranu povstali komunisté, Věci veřejné v čele s korumpátorem Vítem Bártou, část ČSSD a advokát Karol Hrádela, který na čas zapomněl na slovenský původ a stal se českým vlastencem. Kdo se diví spojení mezi těmito silami a demokracií, toho uklidní slova advokáta Hrádely. Oni nebrání „demokratické základy státu“, ale „to, na čem stojí naše vlast“. Takže klid, nejde o boj za dodržování principů, ale o obranu bordelu, který tady už máme... 

Důmyslný převlek vatikánského agenta, který JUDr. Hrádelovi ukradl dokumenty ze šanonu "církevní literatura". Odborná rekonstrukce.

Historické stížnosti

Tentokrát má veřejnost horší šanci posoudit argumenty stěžovatelů, než dříve. Aspoň mě se nepodařilo nikde najít celé znění aktuální ústavní stížnosti, nebylo ani vyvěšeno na webu ÚS, ačkoli by tam mělo být. Jediné, z čeho lze vyjít, je řeč pana advokáta Karola Hrádely u ÚS dne 29.5., jejíž záznam je k dispozici na webu ČT. Je možno ji doplnit o starší texty téhož autora, ale je zřejmé, že v některých bodech Hrádela své názory změnil. Hrádela u soudu zastupuje Věci veřejné, ačkoli v širším smyslu zastupuje skupinu 18 senátorů napříč politickým spektrem, kterým nejsou lhostejné myšlenky, na kterých stojí tento stát. Jak trefně řečeno!

Stručně řečeno se argumentace K. Hrádely opírá o dva body: o ahistorické pojetí státu, jako nadčasové entity, která někdy církvi něco dala, jindy zase ne, ale chce si nad tím udržet kontrolu. Druhým opěrným bodem je patetický patriotismus, spojený s patetickým odvoláváním na údajně základní hodnoty naší demokracie.

V užívání historických argumentů je současný JUDr. Hrádela značně opatrnější, než někdejší Hrádela i než paní Procházková. Otevřeně rezignoval na argumenty založené na paralele s Josefem II., zúžil rejstřík historických precedentů, ale stále zůstala ahistorická snaha vyvracet původ církevního majetku ab initio.

Středověký český stát???

Karol Hrádela tentokrát nehledá původ církevního majetku v dobách Sámovy říše (za to jsem mu vděčný), ale v době sporu o investituru, který byl u nás vyřešen počátkem 13. století. Slovák Hrádela vylíčil soudu s vážnou tváří, v jak hrozivé situaci se nacházela „naše vlast“, když se roku 1217 vrátil do země biskup Ondřej a hrozbou interdiktu si vynutil na králi majetkové nároky církve. Barvitě líčil znepokojeně se tvářícímu soudci Rychetskému, jak se cítili naši předkové, když nemohli pohřbívat své blízké, ani uzavírat sňatky....

Stát se tehdy prý rozhodl, že církve budou mít majetek ve svém úplném vlastnictví. Pohled do písemného „Právního rozboru“ JUDr. Hrádely pak ukazuje, že podle něj je řeč o státu už v Břetislavových dekretech z 11. století a církev prý získávala prostředky na svou činnost z vůle státu... Už tenkrát začala 1000letá snaha církve vymanit majetek z rukou státu. Odhlédnu-li od krajně přehnaného vylíčení mocenských poměrů mezi církví a českým králem v dané době, pak je třeba se zastavit u této představy o nadčasovém a věčném státu. Stát ve smyslu teritoriálním, ve smyslu držitele svrchované moci i mezinárodněprávní subjektivity je až výplodem novověku, v podstatě až 19. století. Různé formy veřejné moci, které existovaly ve 11. či 13. století určitě nevytvářely monolitický a jasně strukturovaný stát, který by stál v opozici k církvi a něco jí dával.

Ano, je to taková naše česká posedlost... Pamatuju si, jak mě kdysi jako studenta oslovil po jedné konferenci známý německý medievista Peter Moraw. Povídal mi: „Vysvětlelte mi jednu věc, Herr Cerman, podíváte-li se na mapu Evropy v 10. století, vidíte všude nějaký kmeny, a mezi tím vším – ČESKÝ STÁT.“ Podíval se na mě, jako by se ptal, jestli jsme se tu zbláznili. Vysvětlil jsem mu, že nejsem medievista a že za existenci českého státu v raném středověku nejsem odpovědný. Ano, učili jsme se už od školy o vzniku jednotného českého státu a mnozí medievisté ten výraz stále používají. Ale víra v nadčasový český stát je podivná, zvlášť, když se zabýváte dobou Josefa II., kdy se výraz „stát“ teprve dostával do běžné mluvy. Nicméně třeba v zákonech o konfiskaci klášterního majetku Josef II. neříkal, že něco zabavuje stát, ale většinou konkrétně označoval fondy, které majetek převezmou, nebo mluvil o „aerariu“. Tedy o státní pokladně. V Evropě se výrazu „stato“ pro označení politické správy země začalo užívat až od dob renesance, takže je opravdu těžké vysvětlit tu naši nadčasovou českou anomálii.

„Aby se v této zemi jednalo poctivě“

Druhým pilířem stěžovatelů je síla jejich vlasteneckých citů. To je vlna, která je u nás zvláště silná už od dob, kdy se největší vlastenec stal prezidentem. Hrádela neváhá vylíčit 18 senátorů bezmála jako poslední hrstku spravedlivých, jako blanické rytíře, kteří jsou poslední nadějí státu před jeho konečnou záhubou z rukou nenasytných církevních hodnostářů. Dokonce jeho hlavní právnický argument zní, že restituce se nesmějí schválit, protože nikdo nesmí mít prospěch z nepoctivého jednání. Není mi jasné, zda tím má na mysli Československý stát, který roku 1949 nepoctivě ukradl majetek církevních institucí, nebo nějakou dávnější historickou křivdu, kterou náhle napravuje.

Zdá se, že jde asi o Bílou horu, nebo biskupa Ondřeje ze 13. století, nebo něco podobně aktuálního. Zhruba tímto směrem míří druhý Hrádelův historický příklad, a to je údajný dopis TG Masaryka britskému ministru zahraničí z roku 1915, v němž prý zdůvodňoval pozemkovou reformu nutností umožnit návrat do země exulantům z doby pobělohorské.

Nicméně toto je zřetelně nesmyslná argumentace z vícera důvodů. Jednak jde o ahistoričnost představy, která minulé spory převádí na domněle nadčasové a mytické kategorie (národ, stát atd.), jednak líčí minulé křivdy a spory značně zkresleně. Na Bílé hoře nebojovala katolická církev, ale vojsko Habsburků a jejich bavorských spojenců, násilnou rekatolizaci a vyhánění nekatolíků neprováděla „církev“, ale světská moc habsburské monarchie, atd. Znovu se ahistoricky přepokládá jakési spiknutí katolciké církve a všech katolíků proti českému národu (ať už to je cokoli...).

Kdybych přistoupil k řešení sporu státu a církve z historického hlediska, byla by církev starší než stát a nejspíše by pak konečný verdikt vyzněl značně nepříznivě pro sekulární většinu společnosti.

V čem mají pravdu? A v čem ne? 

V jedné věci má Hrádela pravdu. Spojení restituce s odloučením církve a státu nebude fungovat. Nikdo nemůže nařídit církvím a církevním nadacím, že nemají nárok na žádnou formu státní podpory. Věčnou odluku státu a církví tento zákon nenastolí. Spojení restituce a odluky je výplodem politiky ODS, která si odluku kladla jako podmínku pro svůj souhlas už v 90. letech. Nebude to fungovat.

Nicméně stěžovatelé nemají  pravdu třeba v tom, že odškodnění církví diskriminuje „ostatní žadatele“. To by se dalo použít proti každému jinému případu, leda že by se odškodnili úplně všichni najednou, což je nemožné.

"Aby se věci nazývaly pravými jmény..."

Stěžovatelé chtějí, aby se věci nazývaly pravými jmény. Pak ať krádež církevního majetku nazývají krádeží a netvrdí, že držení ukradených majetků je demokratickým základem našeho státu.

 „Právní rozbor JUDr. Karola Hrádely“

https://docs.google.com/document/d/1gyjb-WbNu9wf8Hh48ELU7bQhYdJzr2ZxOwZeegVpU7k/edit