Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Československo 1938: obranyschopná demokracie v krizi

9. 10. 2013 10:30:07
Mnichov byla jednoznačná událost, ale mnohoznačný symbol. Svádí nás k představě, že česká demokracie zanikla až úderem zvenku a dává nám milosrdně zapomenout na její vleklé a neřešitelné systémové problémy. Nechci na „krizi demokracie“, jak se tomuto jevu říkalo, upozorňovat proto, že bych chtěl očerňovat první republiku. Jde mi spíše o to, abychom nekonfrontovali současný marasmus s idealizovaným mýtem, což nás jenom demoralizuje, a místo toho se pokusili navázat na zkušenosti, které náš národ udělal s životem v demokracii již v oné dávné době.

Obranyschopná demokracie

Na první pohled si Československo nevedlo v boji za svou obranu špatně a politologovi Karlu Loewensteinovi sloužilo dokonce za nejúspěšnější vzor tzv. obranyschopné demokracie. Zmíněný filozof patřil k aktivním odpůrcům nacistů, před nimiž musel uprchnout do USA, odkud s napětím sledoval probíhající vývoj v Evropě. Na starém kontinentě zatím jedna země za druhou rušila demokratické zřízení a přecházela pod nejrůznější typy autokracie, lidé už demokracii nechtěli. V roce 1937 se ale Loewenstein domníval, že trend se začíná obracet a lidé začínají objevovat úspěšné recepty k boji proti „nepřátelské technice“. (Fašismus byl totiž dle něj jen „technika moci“ a ne ideologie.) Úspěšné demokracie už se naučily zacelovat slabá místa v zákonodárství, kterých fašisté zneužívali. Ve svém boji sice obětují řadu svobod, ale tzv. základní práva se jim daří zachovat. Demokracie jsou k tomuto kroku oprávněny stejně jako za první světovou války, protože i nyní jde o jakousi válku. Československo mu připadalo v tomto boji nejúspěšnější. Chválil zmocňovací zákony a další opatření, ale zároveň přiznával, že se země postupně změnila v autoritativní neboli disciplinovanou demokracii. Ale znal Loewenstein i odvrácenou stranu těchto opatření?

Jak se bránilo?

Loewenstein věděl, že omezující a zmocňovací zákony se začaly vydávat již před nástupem nacismu. Už v roce 1920 byl vydán zmocňovací zákon, který umožňoval zavést v době války mimořádná opatření, jako je omezení svobod. Po atentátu na Aloise Rašína byl v roce 1923 přijat trestněprávní zákon na obranu republiky, který mj. definoval úklady proti republikánskému zřízení. Nicméně zákon obsahoval také opatření na ochranu státního tajemství, které bylo později zneužíváno ke krytí korupce.

Zákon také výrazně omezoval svobodu tisku a svobodu spolčování. Přečinem se stalo zveřejňování informací o síle či zdatnosti vojska, nebo mimořádných opatřeních. Trestáno bylo šíření nepravdivých, nepodložených poplašných zpráv a konečně opakování těchto činů opravňovalo soud k zastavení daného periodika. Postihy proti médiím byly ještě zpřísněny zákonem č. 124 z roku 1924 o odpovědnosti za obsah tisku, který stanovil tresty pro odpovědné redaktory ve věcech křivého obvinění, urážky na cti a utrhání. Nicméně kromě svobody tisku byla omezena i svoboda spolčování. Zákon na ochranu republiky zakazoval sdružování státu nepřátelské, čímž označoval organizace, které podvracejí samostatnost, ústavní jednotnost nebo republikánsko-demokratickou formu státu. Nicméně tato omezení práv byla tehdy zdůvodněna hlavně obranou proti návratu habsbursko-lotrinské dynastie, a ne obavami z německých fašistů.

Ani zákony ze 30. let nebyly motivovány jen obranou proti nacistům. Zmocňovací zákon z června 1933, který vládu opravňoval k mimořádným opatřením, reagoval na hospodářskou krizi. Na separatistické tendence části sudetských Němců však reagoval zákon 201 z října 1933, kterým parlament opravňoval vládu rozpouštět politické strany. Tento zákon byl znovu zaměřen proti stranám, které svou činností ohrozily samostatnost, ústavní jednotu a demokraticko-republikánské zřízení či bezpečnost státu. Loewenstein na něm oceňoval ustanovení, která reagovala na triky, kterými extrémisté obcházeli zrušení své strany. Především šlo o pravomoc zakázat i novou stranu, která pod jiným názvem pokračuje v činnosti strany zakázané, nebo se mezi jejími význačnými činiteli objevují osoby ze strany již zakázané. Příslušníkům rozpuštěné strany zákon zakazoval po dobu 3 let pořádat shromáždění bez povolení okresního úřadu. Tím vším bylo preventivně zabráněno tzv. tarning, tedy pokračování téže strany pod jiným názvem. K tomu směřoval i zákaz užívání názvu zrušené strany pro jakýkoliv jiný spolek. Okresní úřad získal také pravomoc členům takové strany prohlížet poštu, nebo je vypovědět z určitého území. Velmi detailně byla v zákonu rozebrána otázka zabavení majetku a zániku mandátu zvolených zástupců strany.

Při obnově platnosti zákona v roce 1936 k němu ústavně-právní výbor senátu dodal i programovou deklaraci, která inspirovala Loewensteina. Teprve zde bylo programově řečeno, že cílem zákona je obrana demokracie a první obrana musí směřovat proti vnitřnímu nepříteli. Na námitky z porušování základních práv výbor odpovídá: „Jsou to právě nepřátelé demokracie, kteří ohánějíce se lži-tvrzením o úkolech demokracie žádali by, aby demokracie trpně přihlížela podkopávání svých základů.“

Tehdy byl také starý zákon na obranu republiky změněn a nově byl vydán zákon č. 131 z května 1936 na obranu státu. Ten se ale o demokracii a právech příliš nerozepisuje, místo toho věnuje hlavní pozornost dohledu nad strategicky významnými podniky a omezení šíření zpráv či zbraní či pohybu osob v případě války.

Jak jsem už předeslal, zákony na obranu republiky, měly bohužel řadu nezamýšlených důsledků, což Loewenstein neviděl. V důsledku se nebránila jen demokracie, ale i korupce a všechny nešvary a hříchy demokratických politiků. Na mnohé poukázal advokát Václav Bouček: zákon o tisku z roku 1924 byl prý nadiktován Jiřím Stříbrným a ušit na míru tak, aby mu pomohl umlčet nepřátele. Ochrana státního tajemství se zneužívala k tomu, aby se zabránilo vyšetřování četných korupčních kauz. „Jako by podvody na státu páchané, byly tajemstvím, které nesmí být vyzrazeno!“, rozčiloval se. Pod záminkou obrany demokracie se média dostala do mnohem horší situace, než byla za monarchie, takže nebyla možná svobodná diskuze o chybách politických stran. Svobodná diskuze byla ještě víc omezena tím, že většina politických deníků patřila politickým stranám. Jediné významnější výjimky byly Lidové noviny a s nimi spojená Přítomnost, dále pak Národní politika a Sychravovo Národní osvobození.

Zapomíná se také na to, že nad stranami nebděl svou autoritou Ústavní soud, jako tomu je dnes. Soud ústavní, jehož existenci předpokládala Ústavní listina, od roku 1931 nefungoval a úřad předsedy Vrchního zemského soudu v Praze se po smrti Jiřího Haussmanna v roce 1935 rovněž dlouho neobsadil. Pravomoc rozpouštět strany připadala dle zmocňovacího zákona vládě a posuzovat je měly často jen okresní úřady. Došlo tím k zvláštnímu obratu, kdy v rozporu s teorií Johna Locka výkonná moc získala ve státě nejvyšší postavení. V roce 1935 se ale demokracie málem chytila do vlastní pasti. Chybělo málo a silné nepřátelské strany mohly, dle Boučka, samy prosadit zrušení sociální demokracie a dalších demokratických stran, čímž by onen zákon paradoxně dosáhl přesného opaku, než chtěl. Byl to asi největší paradox všech těchto zákonů na obranu republiky.

Co se bránilo? Aneb hledáme demokracii...

Ještě více by však Loewenstein žasnul, kdyby znal pokusy českých intelektuálů předložit řešení teoretického problému, známého jako „krize demokracie“. Z hlediska praktické politiky šlo o to, vyložit přednosti demokracie a místo vyvracení cizích námitek pozitivně formulovat, v čem vlastně spočívá ta hlavní charakteristika, která ji odlišuje od fašistických alternativ. Zakladatel české demokracie T. G. Masaryk nenapsal žádného systematického pojednání o tomto tématu, jeho jedinou větší vědeckou prací byla monografie o sebevraždě. Masarykův vzor však asi vysvětluje, proč se tohoto úkolu chápali hlavně sociologové (nebo lidé, kteří se si na sociology hráli.) Obhajoba československé demokracie byla ztížena tím, že šlo o stát sekulární, který odmítl svou katolickou minulost, včetně katolického osvícenství, a místo křesťanství dostal do vínku jen stručně načrtnuté „ideály humanitní“. Obhájci sekulárního státu se tudíž zdráhali obhajovat lidskou svobodu poukazem na Boha, ačkoliv anglosaská tradice Johna Locka a amerických myslitelů Rogera Williamse, Thomase Jeffersona či Johna Witherspoona, na niž Masaryk poukazoval, byla zakotvena v náboženství. Dle Locka a amerických myslitelů byl člověk svoboden před ostatními lidmi, protože takříkajíc byl vlastnictvím Boha a ostatní lidé museli respektovat jeho nezcizitelná práva. Čeští sekulární intelektuálové tuto argumentaci nenásledovali a místo toho se vrhli do objevování vědeckých metod, což nevěstilo nic dobrého. Zdá se, že právě od sociologie se očekávalo, že dokáže vyřešit kvadraturu kruhu a vědeckými argumenty obhájí svobodu člověka a imperativ demokracie.

Prvním, kdo se ujal tohoto úkolu, byl sociolog Josef Ludvík Fischer a jeho dvousvazková práce „Krise demokracie“ z roku 1933 je nejrozsáhlejším českým příspěvkem k tomuto tématu. Odvážný sociolog se rozhodl rozetnout gordický uzel metodou funkcionální. Tím učinil své dílo téměř nesrozumitelné. Svůj úkol si ztížil ještě tím, že – ač neobdivoval Maxe Webera - se držel ideálu hodnotové neutrality. Ve výsledku však sám trpěl nejistotou nad tím, jestli demokracii obhajuje nebo haní. Na otázku, co jsou vlastně demokratické hodnoty, které obhajujeme, odpovídá Fischer kvantitativně. Demokracie je tím lepší, čím více zahrnuje členů společnosti. Tito členové společnosti však musejí chápat, že východiskem demokracie je postulát svobody a závazek rovnosti, které se musejí skloubit s nutností nadosobního řádu. To se podaří jedině tehdy, pokud občané budou jednat podle požadavku svépovinnosti. Ačkoli tento poslední termín připomíná Kanta, Fischer ve skutečnosti vůbec nevychází z osvícenské etiky, protože osvícenství vyčítá, že bylo pouze negativistické. Negativistická byla dle něj i původní myšlenka demokracie, zatímco Fischer se rozhodl hledat pozitivní program. V jeho výkladu je, dle mého názoru, patrné, že chápe demokracii doslova jako vládu lidu, ale lid si překřtil na funkcionální společnost. V dějinách je mu výchozím okamžikem skutečné demokracie teprve teorie, která za subjekt nepovažuje individuum, ale kolektiv. Za „dobré demokraty“ tedy nepovažuje Hobbese, ani Locka, protože oba vycházeli z individua. Do klubu „dobrých“ však neřadí ani Rousseaua, protože jeho společnost je jen matematickým součtem individuí. Rousseau prý chtěl zaručit správné chování společnosti individuí tím, že každý bude smýšlet v první řadě jako občan podle zásady svépovinnosti, ale nevěděl, jak to zaručit. Přisuzuje mu však zásluhu, že přesunul důraz ze svobody na rovnost, že pochopil nutnost založit demokracii na sociálním celku a ne na individuu a že objevil nutnost svépovinnosti občana.

Cestu k nastolení demokracie však zahradily dvě vzpoury hmoty, které přineslo 19. století. Tou první byl kapitalismus, který uctíval kapitál, tou druhou byl marxismus, který uctíval proletariát. Kapitál je nerozlišitelná slitina zbožštěných peněz, proletariát je stejně nerozlišitelná masa proletarizovaných dělníků, kteří jsou marxismem mylně pokládáni za nástroj k osvobození lidstva z pasti kapitalismu. Liberalismus, tedy ideologie středního stavu, nedokázal kvůli slepému důrazu na individuální svobodu pochopit, co je jeho úkolem. Jediný, kdo viděl správnou cestu, byl zakladatel sociologie Auguste Comte, který však nepředložil správná řešení. Fischer milosrdně zamlčuje Comtovy pokusy vytvořit pozitivní pseudonáboženství a stát se tak božským spasitelem moderní společnosti.

Výsledkem bylo, že 19. století nedokázalo naplnit negativní cíle demokracie pozitivním obsahem, vznikla čistě formální demokracie. Svou strnulou formou nedokáže reagovat na změny moderní společnosti, uspokojit sociální požadavky dělnictva a být tak skutečnou vládou všech. Je to vláda elit. Fischerova kritika se v tomto bodě začíná nápadně podobat názorům nacistického právníka Carla Schmitta, který rovněž konstatoval nesoulad mezi starou formou minimálního liberálního státu, který respektuje svobodu společnosti, a stále rostoucím počtem reálných úkolů státu, který už společnost pohlcuje. Schmitt z toho vyvodil, že vývoj směřuje nevyhnutelně k totálnímu státu, Fischer, že je nutné demokracii „zvnitřnit“. S německými protějšky se však shodoval také v tom, že rozhodující úlohu katalyzátoru přisuzoval první světové válce. Hrozná zkušenost mu byla potvrzením, že všichni se mýlili.

Řešením je Fischerovi socialismus, ale ne ten marxistický, ani ten, který vyznávají současné socialistické strany. Marx se totiž mýlil, protože hospodářský vývoj nevedl k tomu, že by proletariát zvyšoval své revoluční uvědomění a nakonec osvobodil celou společnost. Místo toho se dělnictvo rozdělilo na proletariát, který se dostal do izolace, a na středostavovské dělnictvo, které se sblížilo s buržoazií, a stal se z něj obránce kapitalismu. Pro komunisty a marxisty nemá Fischer ani slova slitování. Domnívá se, že se snaží dohnat slabost své beznadějně vyvrácené teorie silou. Souhlasí však s nimi v tom, že je třeba nalézt cestu ven z kapitalismu. Se „středostavovskými socialisty“ taky nesympatizuje. Považuje je za zrádce, kteří změnili dělnictvo ve stav a spojili jej se střední třídou. A střední stav vidí sociolog jako hlavního nepřítele demokracie, protože právě středostavovské zájmy vedly k vzestupu fašismu. Fašismus nabízí střednímu stavu falešnou jistotu jejich majetku a středostavovským dělníkům jistotu nabytých sociálních vymožeností. Jeho slib je však falešný, protože nevyhnutelně spěje k zavedení předkapitalistických forem hospodářství a řemeslné malovýroby. Fischer si byl jist, že i nacistické Německo půjde cestou stavovského státu.

On sám naproti tomu požadoval, aby demokracie překonala rozpory liberalismu tím, že bude pokračovat ve správné socialistické cestě. Hospodářství mělo být reglementováno a svobodnou soutěž mělo vystřídat plánované hospodářství. Věda a kultura však měly zůstat svobodné, aby od nich vycházely podněty pro rozvoj lidí ve společnosti. Dualita reglementovaného hospodářství a svobodného umění měla být zřejmě kouzelným klíčem, který umožní „zkrotit“ kapitalismus, ale zachovat společnosti její dravost a soutěživost. Odcizení elit a ovládaných mělo být překonáno tím, že společnost se „zvnitřní“ tím, že do ní bude každý „osobně“ vtažen. Nově vzniklá „skladebná společnost“ měla vytvořit takové podmínky, aby dokázala objevit přednosti každého občana a dala mu možnosti se vzdělávat a přispět tím, v čem je dobrý. Tím společnost získá nové netušeně rozsáhlé zdroje, čímž udrží dynamiku kapitalismu, ale vyhne se komunistické revoluci. Každý občan se v skladebné společnosti bude cítit skutečným vládcem. V hospodářství bude každý dělník spoluzodpovědný za továrnu, kde pracuje, ale těžko říci, co by to mělo konkrétně znamenat. Fischer sice nepožaduje znárodnění, ale pokládá za samozřejmé, že disponování osobním majetkem bude omezeno. V tomto bodě je zřejmé, že v okamžiku, kdy jeho vědecký rozbor dospěl k popsání pozitivních cílů demokracie, nabývá beznadějně utopistické rysy. Horší je, že jeho ideál skladebné společnosti se opět podobá teorii totálního státu. Na rozdíl od nacistů se však domnívá, že lidé ji budou chtít sami nastolit ze své svobody. Zatímco nacisté chtěli, aby stát pohltil svobodnou společnost, Fischer chtěl, aby to bylo naopak a bez donucování. Jeho občan má totiž mít svou skladebnou společnost rád, má být jeho domovem. K přesvědčení lidí stačí už jen najít „názorovou synthesu“, tedy jakousi všeobecně přijímanou tresť názorů všech občanů... Tu už Fischer nepřinesl.

O něco méně teoretické zamyšlení nad krizí demokracie přinesl Masarykův spolupracovník advokát Václav Bouček. Ve své útlé a zábavně napsané brožurce „Příčiny úpadku demokracie“ napsané v roce 1936 přináší velmi konkrétní vysvětlení příčin, ale ani on nedokáže podat přesvědčivá řešení. Bouček viděl vždycky vzor v anglické společnosti. Z Anglie si odvodil poučení, že demokracii si musí každý národ „zažít“ a že to může trvat i několik set let. Pro demokracii musí být člověk zralý, a k tomu má sloužit výchova. Bouček měl realistický přehled o nešvarech různých evropských demokracií, zdůrazňoval hlavně problém korupce a právě tomu věnuje hlavní pozornost. Zastával ovšem názor, že zkorumpované demokracie nebyly demokraciemi pravými, nýbrž pouhými kvasidemokraciemi. A zatímco v Anglii viděl vzor, ve Francii a Itálii viděl naopak varovné příklady těch nejzkorumpovanějších demokracií, Jugoslávie mu byla důkazem, že někdy je lepší zvolit diktaturu místo parlamentní demokracie a Německo jej přesvědčilo o tom, že historii vládnou Hloupost a Zbabělost. Příčinou krize československé demokracie mu byla také skutečnost, že tu byla demokratická forma zneužita ve prospěch politických stran a zkorumpovaných politiků. Pro nápravu měl několik velmi konkrétních návrhů, které vycházely z dlouhodobé politické i novinářské praxe.

Zaprvé se měly zrušit vázané kandidátky a místo toho by měli voliči získat vliv na jmenování kandidátů. Bez zrušení vázaných kandidátek není možná regenerace parlamentu, nedostanou se tam noví lidé a navíc systém, kdy se o vybrání kandidátů rozhoduje na jediné hlučné schůzi, vede k tomu, že se na kandidátky prokřičí často ti nejhloupější a nejméně schopní. Jednoduše vítězí ten, kdo má na to žaludek. Za třetí by se měl odstranit klientelismus, který umožňuje stranám, aby pro svoje členy vydíraly jakákoli místa ve správě či u soudů bez ohledu na odbornost kandidáta. Začtvrté mu vadila bezprogramovost stran. Programy stran obvykle obsahují všechny sliby, ale zcela nerealisticky a bezzávazně. Konečně mu vadila zásada, že se na vládě mají podílet vždy všechny strany koalice, ačkoliv mnozí ministři svému oboru vůbec nerozumí.

Ovšem jakmile měl Bouček v závěru knihy formulovat pozitivní rysy skutečné demokracie, skončilo to znovu utopií. Podobně jako Loewenstein podlehl i on mylnému dojmu, že demokracie se sbírají k úspěšnému protiúderu. Na Západě zvítězil Roosevelt, na Východě Stalin – je to s námi dobré, říká. O Rooseveltovi platí, že to je komunista, ale neví o tom. O Stalinovi pak, že se v sovětské ústavě z roku 1936 dobrovolně vzdal moci ve prospěch demokracie, čímž dal vzor všem diktátorům. V Čechách pak těžká léta krize dala lidem cenné zkušenosti, zejména dětem, z nichž se vyvíjí nový český člověk. „V tom novém člověku dorůstá pokolení, které odstraní poslance vyžilé a neschopné a odstraní korupci – obě to příčiny současného úpadku demokracie,“ končí Bouček a v tomto bodě se nemýlil.

Ve 30. letech se k problému vyslovila ještě celá řada autorů drobnějších prací, které měly často za cíl spíše polemizovat s nacismem. Brožura Miloslava Rychlovského „Demokracie nebo diktatura?“ z roku 1935 výmluvně shrnuje svým titulem jejich obsah. U mnoha autorů není vůbec jasné, na které straně vlastně stojí, protože pod demokracií si každý představoval režimy značně odlišné. Vyšla tu například obhajoba demokracie od Walta Whitmana, kritika Hitlerova Německa z pera britského novináře Henryho Wickhama-Steeda, který byl však zároveň vášnivým antisemitou. Ještě komplikovanější byl případ sociologa Heinze Otto Zieglera, který byl židovského původu, a přesto sympatizoval s fašismem. Pomalu vznikala shoda ohledně toho, že hospodářství by mělo být reglementováno trvale, konkurence nahrazená plánovaným hospodářstvím, strany „změněny“ a prioritou by měla být sociální rovnost, ne svoboda. Obranné zákony, které tak uchvátily Loewensteina, se nikomu z domácích účastníků diskuze nelíbily. Neznámý autor Bohuš Horák prorokoval již roku 1932 „Konec demokracie“, jejíž příčinu viděl v nedostatku kvalitních vůdců. Domníval se však také, že na vině je nevyzrálost české společnosti, která byla „za Rakouska“ držena v pasivitě a nedospělosti. Diskuze o demokracii se nenápadně změnila v hledání vůdce. Stranickou pluralitu podrobil vědecké kritice sociolog Jan Mertl. Jeho rozsáhlá habilitace „Politické strany“ z roku 1931 byla ještě napsána z hlediska hodnotové neutrality, takže se z ní o jeho postoji mnoho nedozvíme. Už tam však odmítl politický liberalismus, protože se podobně jako Schmitt či Fischer domníval, že jde o přežitek starší formy, která už nevyhovuje potřebám moderní společnosti. V roce 1938 už vyslovil svůj názor velmi otevřeně v publikované přednášce „Co s politickými stranami?“, kde narůstání moci stran označil za nebezpečí pro demokracii. Vyslovil se pro likvidaci stranického systému jako nefunkčního a nedemokratického a místo toho žádal celonárodní vládu odborníků. Sám se podílel na vzniku Strany národní jednoty.

Mnichov: aneb kdo ještě chtěl demokracii?

Na většinové mínění neměly diskuze intelektuálů velký dopad, ale přesto je poněkud znepokojivé, že pozitivní cíle demokracie nedokázal nikdo formulovat. Je demokracie doslova vládou lidu a máme se v ní pak řídit tím, co chce většina, ať to je cokoli? Je to režim, kde je prioritou osobní svoboda, a pak je třeba jednotlivci dovolit vše? Je to synonymum pro spravedlivý stát? A označuje to slovo stát nebo společnost?

Tyto otázky směřují k etice, ale problém této diskuze byl, že se morálním otázkám vyhýbala. Výjimkou byl další sociolog Inocenc Arnošt Bláha, který se zoufale namáhal šířit mezi dělníky nejnovější poznatky vědecké pozitivní etiky. Jeho brožurky však znovu ukazují, že přístup sekulárních intelektuálů musel v uvědomělém dělníkovi vyvolat spíše zoufalství. Pohled intelektuálů na dosavadní vývoj etiky byl nezměrně kritický, namísto návaznosti totiž zdůrazňovali omyly a člověk musel nutně získat dojem, že není kým se řídit. Vlastní názory těchto sociologů byly většinou zakotveny v tvorbě málo známých specialistů jejich oboru, kteří mohli sotva podnítit někoho k následování.

Bohužel se nikdo neobrátil k domácím zdrojům politického myšlení, což souvisí s tím, že první republika byla založena na negaci předchozích rakouských tradic. Připravili jsme se tak dobrovolně o plody onoho dlouhodobého „zrání“, které Angličanům záviděl Bouček. I u nás jsme totiž měli filozofy společenské smlouvy, lidských práv a morálky, ale to vše se zapomnělo. I rakousko-uherská monarchie měla své konstituce, občanská práva... Již od 18. století měla česká občanská společnost příležitost „zrát“ a získávat zkušenosti s politickým životem. Místo toho se zdůrazňoval boj za národ a národ byl také nejvyšší hodnotou naší politické kultury. Sekulární masarykovci nedokázali vnutit občanům, aby ideál národa vyměnili za ideál solidární společnosti. Zda chtěl lid v září 1938 stát národní nebo demokratický, zůstává záhadou. Trochu světla do ní vnáší hlasový záznam z 22. září 1938, kdy dav demonstrantů pronikl do budovy rozhlasu a neznámý „hlas lidu“ sdělil národu: „A to, co dneska udělala nynější vláda, to se snad všem Čechům, Slovákům i Němcům nezdá býti za vhodno...A jelikož žádaj, aby byla vláda generálů - vládu generálů tuto - sestávající z generálů armádního inspektora Syrovýho, Bláhy a Krejčího, jest přání lidu.“ Takže žádná demokracie.

Psáno pro www.aktualne.cz do ankety k výročí Mnichova, zveřejněno 23.9.2013 pod názvem Demokracie obranyschopná a zkorumpovaná

Autor: Ivo Cerman | středa 9.10.2013 10:30 | karma článku: 12.16 | přečteno: 689x

Další články blogera

Ivo Cerman

Proč má Marie Terezie málo pomníků?

V sobotu 13. 5. se bude v 16.00 klást základní kámen pomníku Marie Terezie v Praze. Co se počtu pomníků týče, panovnice daleko zaostávala za svým synem Josefem II. Bylo to popularitou?

13.5.2017 v 13:00 | Karma článku: 10.88 | Přečteno: 409 | Diskuse

Ivo Cerman

Casanova věřil v Boha, ale trochu jinak....

Ve chvíli všeobecného úpadku evropských hodnot nás může zachránit jen filozofie člověka, který to s láskou myslel vážně...

25.3.2017 v 19:28 | Karma článku: 11.57 | Přečteno: 449 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Ladislav Větvička

Pamatnik Vasila Bilaka zničila pravicova oportunystka

To su věci, co? To je jak pamatnik Rajnharda Hajdrycha. Nebo Hajnricha Himmlera. Že řikate, že to byli zločinci? Ja si to nemyslim, bo přece nebyli odsuzeni soudem!

22.8.2017 v 11:55 | Karma článku: 31.23 | Přečteno: 805 | Diskuse

Karel Trčálek

Chěl bych vidět někoho, kdo chce volit prof. Drahoše

Kdo může, proboha, volit prof. Drahoše? Co je to za lidi, těch 16%, co ho chce volit? Vítači, sluníčkaři a ti další? Hanba vám!

22.8.2017 v 11:09 | Karma článku: 12.70 | Přečteno: 1109 | Diskuse

Vladimír Kroupa

Když čert kálí na jednu hromadu…

Nevím, v jaké konstelaci byly hvězdy v pátek 18.8. 2017, ale muselo to být něco hodně divného. Povím Vám o dvou událostech té noci, jedné jsem se stal přímým účastníkem, tu druhou si bohužel „vyžral“ až do dna jeden můj známý...

22.8.2017 v 10:52 | Karma článku: 21.53 | Přečteno: 649 | Diskuse

Jan Dvořák

Hidžáb je škodlivý, dokázali vědci!

Název uvedl jen jedno ze tří horkých témat aktuální nástěnky. Je hodno vaší pozornosti stejně jako témata o válečném štváči Zaorálkovi a o p. pres. Trumpovi, kterého chtějí demokraté a republikánští zrádci prohlásit za blázna.

22.8.2017 v 10:18 | Karma článku: 9.71 | Přečteno: 248 | Diskuse

Pavel Chalupský

Je reror error?

Teror má mnoho podob, funkcí, projevů a cílů. Teror patří nyní mezi nejfrekventovanější slova. Teror má nyní svoji mediální pozornost. Teror nyní dosahuje svých cílů. I díky nám. Kdo seje vítr, sklízí bouři?

22.8.2017 v 10:17 | Karma článku: 3.12 | Přečteno: 99 | Diskuse
Počet článků 140 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2297

Jsem historik, píšu knihy, čtu knihy a pořád někam jezdím.Naposledy jsem vydal knihu "Habsburkové 1740-1918. Vznikání občanské společnosti." (2016), která ukazuje, že historie našich občanských svobod začíná dlouho před rokem 1918. Od osvícenské, ani liberální Evropy jsme nebyli izolováni. 

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

Oblíbené články

Oblíbené knihy

Co právě poslouchám

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.