Kolik lidí zabije jeden izraelský byt?

Osady budované na státních pozemcích jsou jediným způsobem, jak může Žid žít na palestinských územích legálně.  

(Tento článek jsem vydal v Lidových novinách někdy v srpnu 2013 a nyní, po „Prohlášení tří ministrů“ z 23. 5. 2020 proti izraelské anexi, je znovu aktuální. Napsáno poté, co Palestinská samospráva v r. 2012 jednostranně pohřbila výsledky dosavadních izraelsko-palestinských jednání a EU v červenci 2013 vydala jistou směrnici.)

Kolik lidí zabije jeden izraelský byt? Musí to být strašná zbraň, pokud státy Evropské unie kvůli ní zapomínají na palestinský terorismus a jedinou překážku míru vidí ve výstavbě izraelských bytů na palestinských územích. I z českých médií jsme nedávno slyšeli, že Izrael schválil výstavbu nových bytů ve východním Jeruzalémě, čímž ohrozil mír. Ve skutečnosti jde samozřejmě spíš o to, že jde o byty pro Židy, ne o to, že by je stavěly izraelské firmy. Palestinská samospráva totiž zabraňuje Židům, aby žili na palestinském území a dokonce pod trestem smrti zakazuje prodej nemovitostí a pozemků Židům. Kontroverzní osady budované na státních pozemcích jsou paradoxně jediným způsobem, jak může Žid žít na palestinských územích legálně.

Za Palestinu „judenrein“

V pozadí sporů o izraelské byty a židovské osadníky stojí tudíž jiný zásadní problém: obě strany konfliktu zastávají odlišné pojetí státu. Židé vytvořili „otevřený“ stát, který na svém území strpí jiné národy i náboženství. Arabové vytvářejí v Palestině stát „uzavřený“, který na svém území žádné národnostní, ani náboženské menšiny nestrpí a v první řadě si vyhrazuje právo vyhánět Židy.

Evropská unie kritizuje paradoxně stále znovu jen Izrael, a to hlavně kvůli osadám na Palestinských územích. Navazuje tak na politiku, která má svůj počátek už v době ropného šoku roku 1973, kdy politici zemí Evropského společenství začali ignorovat palestinský terorismus, zatímco židovské osady začaly být označovány za jedinou překážku míru. Tento přístup byl sankcionován v Benátské deklaraci z roku 1980, v níž státy ES nesouhlasně reagovaly na uzavření egyptsko-izraelské mírové dohody z Camp Davidu (!). V touze odlišit se od USA zde Evropa deklarovala svoji podporu OOP, rezignovala na požadavek ukončení palestinského terorismu a místo toho označila za jedinou překážku míru izraelské osady na palestinských územích.  Požadovala jejich odstranění.

Proč by Židé nesměli žít v arabské zemi a proč ES přistoupilo na tuto hru? Tuto politiku národně čistého prostoru nelze ospravedlnit tím, že „země patřila Arabům“. Celá země nebyla ničí vlastnictví, ale i kdyby tomu tak v historii bylo, nelze tím zdůvodňovat současné vyhánění Židů. Jediný argument, který tento přístup ospravedlňuje, je nacistická doktrína životního prostoru. Tato teze měla svůj původ v biologii Johannese Uexkülla, kde se za životní prostor, označovalo přirozené prostředí života nějakého druhu. Po přenesení do světa politiky z toho vznikla představa, že jistý silný národ může legitimně vznášet nárok na biologicky ospravedlněný životní prostor, který mu musí vyklidit jiné národy. Tak se kdysi tvrdilo, že Češi musejí ustoupit, protože se nacházejí v německém životním prostoru, a dnes se požaduje, aby ustoupili Židé, protože se neoprávněně ocitli v arabském životním prostoru. Z hlediska teorie životního prostoru je základem práva domnělá přirozená potřeba.

Základy dnešního rozdělení

Při uzavírání tzv. dohod  Oslo II roku 1995 se bohužel přistoupilo na tuto hru. Na palestinských územích měly vzniknout zóny A, B a C, přičemž v zóně A měla plně rozhodovat palestinská samospráva. Nevím, zda šlo už v dohodách o zastírací termín, ale ve výsledku se zóny A chápou jako místa, kam je Židům vstup zakázán. Týká se to všech měst, včetně Ramalláhu a Betléma. S mezinárodním posvěcením tak vznikly zóny, které jsou judenrein a nejsou jen teorií. V praxi se tato politika skutečně dodržuje už přes 20 let. V Izraeli tak vyrostla už aspoň druhá generace lidí, kteří vůbec neznají palestinská města ve svém sousedství, protože tam nesmějí kvůli svému rasovému původu. Avšak i některé osady jsou stále pod tlakem teroristických útoků a ani na silnicích na Palestinských územích se Židé nemohou cítit bezpečně.

Evropská unie tuto politiku podporovala a letos [tj,. roku 2013] daly členské státy najevo, že budou tuto zásadu vytlačování Židů sledovat se vší důsledností. Po řadě stížností vůči Izraeli kvůli osadám či novým bytům schválila v červenci Rada EU novou direktivu, která členským státům zakazuje poskytovat granty či uzavírat smlouvy s izraelskými subjekty, které vyvíjejí jakékoliv aktivity na palestinských územích. Každá smlouva, kterou s izraelským subjektem uzavře členský stát EU, musí obsahovat klauzuli, že daný subjekt nevyvíjí žádné aktivity na palestinských územích. Vzhledem k tomu, že do této kategorie může spadat kdokoli, vnímá se nová direktiva jako souhlas s bojkotem Izraele. Znovu z ní vyplývá stále stejný požadavek: Židé, odejděte z palestinských území!

EU při tom nepožaduje ukončení palestinských teroristických útoků, ačkoliv z pásma Gazy se znovu vystřelují rakety na Izrael a útoky osamocených pachatelů z území Palestinské samosprávy nikdy neskončily.  EU nepožaduje ani odvolání protižidovských zákonů na palestinském území. Naopak se zdá, že s očistou země od Židů souhlasí. Jak jinak si vysvětlit, že nikdo nekritizoval Mahmúda Abbáse, když teď při mírových jednáních prohlásil, že si nedovede představit, aby na palestinském území směl zůstat jediný Žid? Ostatně Izrael staví ve východním Jeruzalémě byty i pro Araby, ale nepíše se o tom. A pokud jsou byty tak účinná zbraň, proč nenavrhnout Hamásu, aby místo výroby raket začal stavět byty?