Nad rozhovorem Stanislava Balíka o svobodě a devadesátkách

Napadlo vás někdy, že by historie svobody a lidských práv u nás mohla souviset s právníky? Je to neuvěřitelné, ale zdá se, že ano…

Minulý týden se mi přihodily dvě důležité věci: v Reflexu z 10. 2. jsem si přečetl rozhovor s bývalým ústavním soudcem Stanislavem Balíkem a v časopise Tajemství české minulosti č. 93 vyšel můj článek o nevolnictví. Kupodivu mají oba jevy něco společného, ukazují, že za svobodu nevděčíte západním veganským trans-gay-klima aktivistům, ale našim právníkům. Věřili byste tomu?

Teď jste asi v šoku. Ale klid, klid. Celou dobu vám z médií, z ČT i asi už i ze škol říkají, že u nás se ve věci lidských práv přeci nic nedělo, byli tu Habsburkové a tma, pak národní obrození, tomu šlo jen o jazyk, pak nacionalističtí fujtajbl Češi, kteří vytvořili národní stát a rafinovaně se nechali okupovat Německem, aby pak měli záminku k odsunu. A pak ještě rafinovanější návrat ještě národnějšího státu, tentokrát se Češi tvářili, že jim vládnou komunisti, ale přitom si vládli sami, jelikož jsou běloši. A národní stát si udělali, aby mohli utlačovat Romy, poslední to menšinu…  Rozhodně tady nemohly vzniknout žádné krásné myšlenky o lidských právech, takže jejich zdroj po roce 1989 můžeme hledat jen a jen v importu ze Západu, jen a jen od levice. A jelikož „stát“ nemůže být dle západní levice prospěšný, zásluhu mohou mít jen pracovníci nestátních neziskovek a médií. Uf, to je dnes už tradiční výklad.

Podle tohoto výkladu si můžete v klidu sednout do křesla a nechat neziskáče, novináře a eurobyrokraty, aby dokončili bourání státu, jelikož oni se o vás postarají lépe (a hlavně s citem). Ale, co když bylo všechno jinak?

Kdo odboural nevolnictví v 17.-18. století?

Tak předně, jsme nemuseli nikdy čekat na import myšlenek „za západu“, protože se i u nás v tomto ohledu hodně dělo. Byli jsme součástí laboratoře „svobody a lidských práv“, ovšem v rámci katolické Evropy, v rámci jiných tradic, než které znáte, tradic, které sahají zpátky do Španělska, do římského práva, tradic, z nichž se poučil i protestant Grotius… Ale tvůrci těchto tradic nebyli jen teologové, byla tady i jakási právnická katolická internacionála, kterou tvořili experti na univerzitách od Belgie, přes Bavorsko, Salcburk až po nás a Polsko. (Víc tady).

V článku Život v porobě (Tajemství české minulosti 93, 2022, č.1, s. 30-33) ukazuji kuriózní případ mladé dívky Rosiny Müllerové, kterou se jeden šlechtic v roce 1665 pokusil soudně získat zpět do nevolnictví. Ten případ je zajímavý tím, že k němu byl povolán jeden advokát z Prahy, jistý Ignác František Tham, který pro její obhajobu napsal velmi poutavé povídání o svobodě pro nevolníky. Jeho povídání je zajímavé tím, že ho napsal bez jakékoliv znalosti moderního západního přirozeného práva, vystačil si jen s citáty z Digest a z dobových sbírek výroků právních autorit. V nich si prostě vyhledal v rejstříku heslo „libertas“ (svoboda) a z nalezených citátů sestavil svůj argument.

Ale věděli jste, že existovaly i právní instituce, které měly nevolníky chránit? V témže čísle je i článek Chodská rebelie od Zdeňka Šašinky (s. 60-65). Málo se ví, že i k případu Chodů byl opakovaně povolán královský prokurátor a vždy jim ve svém posudku dal za pravdu. Ve své knížce o Zrušení nevolnictví, která vyjde, uvádím další případy, zejména prokurátora Karla Arnolda von Dobroslav, který v době Marie Terezie zachránil řadu negramotných poddaných před podvodem ze strany vrchnosti.

Ve státních úřadech byla ale skupina právníků kolem Schierla von Schierendorff, která bojovala velice agresivně proti špatnému zacházení s nevolníky. V edici právních dokumentů k českému nevolnictví, kterou připravuji, bude víc takových dokumentů, které ukazují úsilí právníků o zlepšení poměrů. Když tito právníci chtěli odbourat nějaký aspekt nevolnictví, ale neměli k tomu žádný zákon, odvolávali se na přirozené právo a na náboženství. Na stejné taktice je založen i nejostřejší odsudek nevolnických poměrů, který jsem kdy četl, jenž sepsal český finanční úředník Jan Kryštof Bořek.

Navázání po roce 1989 bylo těžké

I po pádu socialismu jsme si museli vystačit sami, ale desetiletí socialismu a předchozí šestiletá německá okupace zcela vymazaly povědomí o našich vlastních tradicích, o řešeních, které přinesli naši právníci. (V životopisu Vojtěcha Cepla, hlavního tvůrce naší ústavy, se tvrdí, že na právnické fakultě prý bylo zakázáno půjčovat v knihovně spisy prvorepublikových nekomunistických právníků.) Bohužel i Balík říká v rozhovoru pro Reflex „Po Listopadu jsme se museli začít znovu učit a opisovat v západní cizině.“ Přesto byl začátek 90. let plný přehnaného sebevědomí, v jedněch skriptech z oné doby se tvrdí, že s Václavem Havlem začala nová éra humanistické antropologie, jinde se říkalo, že přineseme nějaké nové třetí řešení, které bude jiné, než kapitalismus. (Už to, že se místo „demokracie“ pořád říkalo „kapitalismus“, bylo ovšem špatné znamení.) Návrh občansky pojatého dějepisu od ministra školství Petra Piťhy (1992-94) byl příkladem velkých nadějí. Dobrým příkladem.

Pak zmizelo rychle sebevědomí a brzy i dobrá vůle něco dělat pro budování demokracie. Historická obec se utápěla ve snění o dějinách každodennosti, naši tehdejší představu o tom, co je moderní, vyjadřovala rovnice: „historie – politické dějiny = moderní historiografie“. Po překonání této nepolitické fáze, kdy humanitní vědy nepomáhaly, se nyní vrhly naplno do třetí fáze, do boje s demokratickým státem. V čele jsou dva typy: nebádající politici (Slačálek) a nebádající publicisti (Pullmann), kteří okupují vědecké instituce a zabírají místo vědeckým pracovníkům. Nepíšou příliš do vědeckých časopisů, ale spíš do referendum.cz a A2larm (Pullmann měl k dispozici dokonce MfDnes) Nastal čas hanět polistopadovou demokracii, seriál Devadesátky je jakýmsi startovním výstřelem do nového úsilí.
Ústav pro soudobé dějiny AVČR už přešel od opěvování socialismu k špinění doby „postsocialistické“. Slovo „demokracie“ jim nejde přes pysky. Na „devadesátky“ si vytvořili oddělení. V čele je Michal Kopeček, působí tam např. Veronika Pehe nebo Adéla Gjuričová. Z Pullmannova hosp-socialistického semináře tady mají vedlejší působiště Vítězslav Sommer a Matěj Spurný (oba zároveň berou plat ze zmíněného semináře FFUK). Tvorbu Sommera i Spurného si nechám na jindy… Ten ústav by měl být oporou, měl by pro občany vybádat to, na co nemají čas. Tato jeho politická činnost je zradou.
(Mimochodem historii polistopadové republiky už sepsal brněnský politolog Lubomír Kopeček.)

Polistopadová víra ve vyšší mravní ideály byla chybou

Absence humanitních věd při budování demokracie asi lidem nevadila, protože v devadesátkách se věřilo, že důležitější je respektovat prioritu vyšší mravnosti, která musí stát nad politikou. Byla to představa metafyzická, vyvěrající ze sekulární papírové Geschwätzphilosophie. Vzešla z vůle dělat věci dobře, ale možná by tehdejší tvůrcové jednali jinak, kdyby se víc vědělo o české politické kultuře první republiky. Ta byla empirická, ostře sekulární, chodící po zemi a ne hledící do nebe. Tohle hledění k výškám – dobře míněné - nám od počátku podráželo nohy.

(ODS zase snila o Reaganovi a Thatcherové, takže je domácí tradice taky nezajímaly.)

To ale také dokazuje, že tvůrcové polistopadové demokracie nebyli lhostejní k etice, ale v médiích málokdy dostali slovo. Místo nich se v médiích ustanovila v roli posuzovatelů demokracie jakási „svatá trojice“: 1) bývalý chartista, 2) sociolog dělající průzkumy veřejného mínění, 3) politolog / někdy nahrazován historikem soudobých dějin. Teprve díky chybám prezidenta Zemana začali v médiích dostávat víc prostoru ústavní právníci, aby řekli, zda si to či ono může dovolit, to už bylo pozdě. Lidi měli pocit, že mimo svatou trojici existoval jen Klaus, pak nějaký kmotr Mrázek, víc jim média neukazovala.

Rozhovor se Stanislavem Balíkem (s. 42-45) ukazuje autentické myšlení tehdejších právníků, (ne komerčních advokátů, kteří taky dostávali prostor v médiích, ale tvůrců demokracie.) O epoše po pádu socialismu říká: „Poprvé ve svém životě jsem zjistil, že táhnu se svým státem za jeden provaz..“ Tak to bylo pro mnohé z nás. Ale to znamenalo úplně jiný vztah ke všemu! Na špinění Ústavy, jež je dnes jen záminkou pro definitivní potvrzení zániku polistopadové demokracie, Balík říká: „Nejraději mám její preambuli a vždycky si říkám, že v ní je odraz těch devadesátých let. Je z ní patrná víra, naděje a láska.“ I to jsou ty devadesátky.

I tehdy chtěli právníci něco měnit, a když k tomu neměli oporu v zákonech, odvolávali se na přirozené právo. Balík říká: „Ale podstatné bylo, že celá ta konstrukce byla postavená na přirozenoprávním základě, na snaze odstranit komunistické nespravedlnosti a vrátit se do původního stavu.“ Když chce ČT (a další) vzdělávat, měli by veřejnosti ukázat, z jakých zásad doopravdy vznikala polistopadová demokracie. K Listině základních práv a svobod by se měla citovat důvodová zpráva slovenského poslance Františka Mikloška:  „Především se vychází z nedotknutelnosti a univerzálního charakteru přirozených lidských práv, z toho že tato práva nejsou oktrojována státem. V souladu s přirozenoprávním pojetím stát tímto ústavním zákonem lidská práva pouze uznává…“ Tohle nebyla slova někoho, kdo bourá a žaluje, to byla slova někoho, kdo buduje. Nikde na Západě nevědí, že u nás se uvažovalo na takovéto vysoké úrovni!

Balík nemá rád, když se vedou procesy kvůli něčemu, co není trestné. Právo je dobrý sluha, když se drží v mezích, jež mu jsou technicky vymezené. Z neznalosti historie vyplývá asi i současná snaha roztahovat tresty na všechny možné oblasti života v domnění, že právě v tom spočívá pokrok. Ať už je to náš „boj s korupcí“ nebo americký „boj s rasismem“, tudy cesta nevede. Ve skutečnosti pokrok spočíval v tom, že právo se stahovalo z maximalistické roztaženosti, kdy se trestalo i cizoložství, předmanželský sex a rouhání. Pokrok nastal, když se právo uskromnilo.

Slovo nakonec

Zakončil bych výzvou právníkům, aby se nestyděli za svou disciplínu a nehráli si na moralisty. Buďte právníky, nepište blbosti o lidských právech pro zvířata ani klimatické žaloby na vlastní stát. Když budeme všichni dělat bulvární novináře a novináři si budou hrát na žalobce, nebude to už „demokratický právní stát“.