Tři argumenty proti církevním restitucím: Babák, Paroubek, Tejc

Ano, vím, že většina čtenářů tady je proti restitucím, ale stejně to píšu.... Nešťastnou náhodou jsem jednoho večera zahlédl v televizi projev poslance, který z neznámého důvodu držel ve sněmovně dlouhou řeč o českých dějinách. Nemohl jsem od toho výjevu odtrhnout oči, a tak jsem bohužel slyšel více, než bych kdy chtěl. Obsah jsem ze začátku ani nevnímal. To, co mě ohromilo, byl způsob přednesu a očividná neznalost tématu. Poslanec každou chvíli přerušoval proslov, aby zabořil nos do papíru s výkladem, takřka žádnou větu nepřečetl bez problémů a velmi často nedokázal vyslovit cizí slova. Zkrátka působil, jako by text přednášky viděl poprvé v životě a hlavně vzbuzoval neodbytný dojem, že o českých dějinách nic, ale doslova nic neví.

Říkal jsem si, co to je za zjev? Jak se něco tak blbého dostalo do parlamentu? Teprve po chvíli jsem pochopil, že nešlo o žádného nováčka, ale o slavného poslance Michala Babáka z Věcí veřejných a že cílem jeho proslovu je vyvrátit restituční nároky církví pomocí historických argumentů. Bohužel největší napětí vzbudil v okamžiku, kdy se pokoušel vyslovit slovo „investitura“. Vyšlo z toho něco mezi „investicí“ a „inventurou“, ale poměrně dlouho trvalo, než poslanec zjistil, že to neznámé slovíčko zkrátka nevysloví. Když se od Sámovy říše (!) dostal až do 14. století, předsedkyně sněmovny jej přerušila se zdůvodněním, že nemluví k věci a vezme mu slovo. Babák se oháněl řečmi o tom, že říká „jak to bylo“. Následně vystoupil guru Bárta, který mu tleskal, i když bájil neznámá fakta ze života krále Dagoberta, a označil postup předsedkyně sněmovny za důvod ke stížnosti a dalším obstrukcím. Tím se ukázal pravý smysl Babákova dlouhého projevu.

Osobně jsem pojal podezření, že Babákův výklad pochází ze  socialistické příručky Československé dějiny v datech. Svědčil o tom nejen chronologický přístup, ale taky to, jaké události z církevních dějin Babák zmiňoval. V jeho podání byl jediný smysl církve v hromadění majetku a v boji za jeho zajištění. Vztah státu a církve se jevil, tak jako v komunistických učebnicích, jako dialektický boj pokrokové světské moci proti uzurpátorským snahám reakčních církevních kruhů, které se neštítí podřizovat majetkovým cílům i věci víry.  Náboženství pak evidentně není nic jiného, než ideologické vyjádření politických a ekonomických zájmů, protože za každým náboženským sporem či myšlenkou se skrýval hospodářský záměr.

Říkal jsem si, že není na škodu podívat se na ostatní projevy poslanců a na jejich argumenty. V podstatě se tu odrážejí tři druhy argumentů proti restitucím, které se objevují i v širší veřejnosti (historický, právnický a morální).

Projev Michala Babáka 13.7.2012 (myslím, že přepis neobsahuje vše)

http://www.snemovna.cz/eknih/2010ps/stenprot/041schuz/s041126.htm

(Na důkaz, že Babák mluvil o katolické církvi a jejím vlastnictví a ne o návrhu zákona, malý citát: "Můj názor je, že historii církve je potřeba sdělit tady na plénu už jen proto, aby byl vykreslen obrázek vlastnictví této církve, protože jí navracíme majetek výše než 130 mld. korun.") Názory jeho předřečníků se také týkaly historie a šly daleko za rámec diskuze o zákonu.

1. Argument historický (Babák)

Když odhlédnu od mizerného provedení, přednáška poslance Babáka představuje jeden ze tří hlavních argumentů, které se uvádějí proti církevním restitucím. Můžeme ho označit jako argument historický. Spočívá v historickém zpochybňování původu církevního vlastnictví, většinou s poukazem na nadřazenost státu a práva fundátorů. Stoupenci tohto přístupu se často odvolávají na Josefa II. a jeho reformy. Tady mám na mysli např. holešovskou výzvu a mnohé další. Ale Josef II. nerušil kláštery na základě argumentů historických nýbrž právnických. Nenárokoval si právo rušit kláštery coby jejich zakladatel či patron, protože pak by nemohl rušit kláštery soukromých fundátorů.

Josefínská argumentace byla právnická. Vycházela z tvrzení, že panovník má jus eminens, které mu dává i právo zmenšit počet klášterů či množství mnichů, pokud to škodí obecnému dobru. Dále mu umožňovalo zasahovat do té části „božích děl“ (to je doslovná citace), která zasahovala do občanských záležitostí. V zájmu klidu měl panovník i právo ukončit náboženskou polemiku, pokud ohrožovala veřejný pořádek. Historický argument bych z mnoha důvodů nedoporučoval ani dnes.

Kromě toho povrchní formální shoda s josefínskou érou zakrývá zásadní rozdíl v motivaci josefínských reforem a tzv. církevních zákonů z roku 1949. Josef II. chtěl náboženský život země postavit na zdravější základy a majetek zabavený klášterům byl použit na podporu biskupství a farní správy a škol. Podporoval totiž diecézní církevní správu, která měla poskytnout lepší pastorální péči. Za vlády Marie Terezie a Josefa II. se taky založila řada nových biskupství (Linc, Brno, České Budějovice) a po roce 1782 řada nových far.

Komunistické zákony z roku 1949 naopak směřovaly k potlačení náboženského života vůbec. Zatímco Josef II zakročil proti žebravým řádům, aby podpořil biskupství a diecézní správu, komunisté zasáhli represivně proti klášterům i proti biskupstvím. Zabavování církevního majetku za vlády Národní fronty a KSČ bylo součástí politiky, která směřovala k likvidaci náboženského života, k popření svobody vyznání a nakonec i k osobní perzekuci biskupů, kněží, mnichů i jeptišek. Příkladů je bezpočet a došlo i na monstrprocesy.

2. Argument právnický (Paroubek)

Na základě josefínské argumentace by se zdálo, že lepší zdůvodnění přednesl poslanec Jiří Paroubek 7.2.2012 : Odvolal se na prvorepublikový posudek odborníka na církevní právo, prof. Antonína Hobzy, který tvrdil, že církevní majetek je „zvláštní druh veřejného jmění, jímž volně disponuje stát“. Z Hobzova stanoviska cituje: „Tento majetek se utvořil na základě světských předpisů, je spravován v první řadě podle státních zákonů a nařízení, je podřízen úplné státní výsosti a může být kdykoliv státními zákony určen pro jiné účely státní.“ Hobza se také odvolával na josefínskou argumentaci, která rušení klášterů zdůvodňovala takto: "Zeměpanská moc obsahuje bez výjimky vše to, co v církvi je ne z božského, nýbrž lidského vynálezu a ustanovení, a co, ať je to cokoliv, jen povolení nebo schválení vrchnostenské moci svou existenci děkuje; této moci musí tedy příslušet právo všechna podobná dobrovolná povolení nejen změnit a omezit, nýbrž i zrušit, kdykoliv toho zájmy státní, nepřístojnosti nebo změněné časy a poměry vyžadují."

Tento právní argument také zpochybňuje vlastnické právo církve, ale za pomocí právnických kategorií. Tvrdí se, že církev měla jen právo užívat nemovitosti, ale nevlastnila je, nebo že její majetek ve skutečnosti patří státu, jak tvrdil Hobza. Paroubek se očividně snažil zapůsobit tím, že tuto pravdu přinesl již „prvorepublikový odborník“. Zajisté mohl dodat, že Hobza jako poslanec národního shromáždění ČSR podpořil i církevní zákony z roku 1949 a za své kolaborantství vysloužil si místo v Československé akademii věd (založené roku 1952). Pro proticírkevní monstrproces Zela a spol. z roku 1950 napsal Hobza odborný posudek, kde potvrdil všechny lži o protistátních spiknutích a Vatikánu přisoudil roli špionážní centrály. Už za první republiky byl zaujat proti katolické církvi a ve stejné době, kdy psal svůj posudek, vydal publikaci proti uzavření konkordátu.

Ve své knize o vztahu církve a státu Hobza vytrhával z josefínské argumentace, co se mu hodilo a o tom, že církev nevlastní majetek jednoduše lhal. Přinejmenším od 80. let 19. století byla většina církevního majetku zaknihována a zabezpečena. Současné odborné posudky potvrzují, že na počátku 20. století církev byla vlastníkem majetku.

Co se josefínské argumentace týče, Hobza zde užívá české ekvivalenty jus eminens (vrchnostenské právo), ačkoli přesná česká terminologie tehdy neexistovala. A už josefínská formulace ukazuje, že šlo o právní kategorii absolutní monarchie. Měla by se snad Česká republika vrátit k právním pořádkům josefínského despotismu? Josefínské rušení klášterů je třeba vnímat spíše jako varovný příklad a ne jako vzor k následování. Dovolím si taky poukázat na nesrozumitelnost české verze josefínského dekretu. Co v té pasáži znamená "děkovat"? Co přesně označují nejrůznější druhy práv, na které se odvolává?

Odvolávání na Josefa II. a na Hobzu ze strany odpůrců restitucí je ale účelové. Dnes nejde o přehodnocení osvícenské politiky, ale o přehodnocení komunistických zákonů. Odmítnutí nápravy znamená zpětné schválení tehdejší represe.  

Projev Jiřího Paroubka, 7.2.2012:

http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/033schuz/s033174.htm

(Tento argument je dnes nejrozšířenější a v různých verzích jej opakují poslanci VV, KSČM i ČSSD, přišla s ním i spisovatelka Procházková. Za všechny bych upozornil ještě na projev poslankyně Marty Semelové (KSČM), proslulé obhájkyně komunistického výkladu dějin:

http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/033schuz/s033176.htm

3. Argument morální (Jeroným Tejc)

Řekl bych, že existuje také jakýsi „morální argument“, který v polemice o proticírkevních billboardech představil poslanec Jeroným Tejc (ČSSD) a řada dalších hlasů „z lidu“. Tejc na místo uznání chyby, nebo dokonce omluvy za proticírkevní billboard začal obviňovat katolickou církev z nejrůznějších zločinů minulosti. Dukovi vyčítal, že se nacistickým zločincům podařilo uprchnout díky katolické církvi, že prý by církev ráda znovu upalovala atd. Morální či spíše moralizující argument popírá vlastnická práva církve na základě zpochybňování jejího morálního charakteru. Poukazuje se při tom na různě vybírané zločiny z dávné i nedávné minulosti, někdy je katolická církev obviňovaná z toho, že zlo vůbec existuje.

To je značně selektivní pohled, navíc nelze vlastnická práva zpětně zpochybňovat takovýmito argumenty. Užíváme-li nějaký hodnotící princip, musíme ho uplatnit obecně a ne jen v případě, kdy se nám to hodí. Což kdybychom se stejnou vervou kritizovali světskou moc za vše, co vykonala od 17. století, nebo od dob "vlasteneckých Přemyslovců"? Také Babák, Křeček, Petr a další vyšperkovali své projevy "morálními" útoky na katolickou církev. Ano, katolická církev není nejsympatičtější. Ale po komunistické perezekuci, která se netýkala jen majetku, zní Tejcova obvinění opravdu hodně nevhodně. Na odpověď Tejcovi bych připomněl úlohu čelního představitele ČSSD Jaroslava Havelky, který v 50. letech řídil církevní politiku vlády a jako člen církevní šestky se podílel na přípravě církevních zákonů. Havelka stál v čele těch, kteří uskutečnili sloučení ČSSD a KSČ a nabízí se otázka, za kterou část ČSSD dnešní vedení strany mluví.

Za monstrprocesů začátkem 50. let byla řada katolických kněží vystavena mučení, věznění a mnozí na následky věznění zemřeli. I za nacistů byli katoličtí hodnostáři pronásledováni. Nechci to rozebírat do podrobností a v celoevropském měřítku. Ale rád bych připomněl arcibiskupa Josefa Berana. Ten byl za protektorátu vězněn v koncentračních táborech a nebyl jediný katolický hodnostář, kterého nacisté trestali. Lze vzpomenout i kněze Oldřicha Koutného, kterého uvěznili nacisté roku 1944 jako člena odboje a následně jej roku 1950 zavřeli i komunisté. Sám mám doma knihu Dr Jana Merella o Novém zákoně, která vznikla z křesťanských úvah v Dachau, kde byl Merell vězněn společně s Josefem Beranem. Mám ale pocit, že se pořád málo ví i o pronásledování katolické církve za socialismu. Nemluví se o tom, jakého rozsahu perzekuce nabyla a tudíž lidé ani nevědí, k čemu vedla "úprava hospodářských poměrů" z roku 1949 i předchozí konfiskace.

PRO RESTITUCE?

Jen pro doplnění doporučuju i projev poslance Zdeňka Bezecného (TOP09), který mluvil ve prospěch restitucí. Jeho názory jsou zajímavé, protože jde o profesionálního historika z Jihočeské univerzity. Argumentuje však spíše kulturněhistoricky, ne právněhistoricky. Upozorňuje na to, že v diskuzi se vracejí staré proticírkvení stereotypy, staré národní mýty, které bychom měli už zahodit.

„Je zajímavé sledovat z tohoto historického pohledu, jak se opakuje i argumentace. Opravdu, 150 let se opakuje argumentace o nenárodnosti katolické církve, o její hrabivosti, o zločinech katolické církve. Samozřejmě, že tento diskurs přispěl i ke zvláštnímu, svébytnému průběhu sekularizace společnosti v českých zemích, protože po vyřazení katolické církve z národního mýtu se nepodařilo do tohoto národního mýtu zapojit jiné denominace, bratrské nebo husitské. Husitské, které by k tomu národnímu mýtu měly blíže.“

Upozorňuje taky na prospěch, který z napravení právních a majetkových poměrů církví spěje pro politické zdraví země: „Zákon vytváří prostor pro autonomní fungování církví a náboženských společností, zároveň završuje i finanční odluku církve od státu. Zároveň také otevírá cestu k hledání nového postavení církve a její role ve společnosti, otevírá cestu pro její působení na veřejném prostoru v oblasti školství, zdravotnictví, sociální práce, ale též otevírá cestu pro plnění nejdůležitějšího úkolu - uchovávat tradiční hodnoty, na nichž stojí naše civilizace.“

O zákonu říká: „Je to jedna ze stěžejních norem, možná poslední, která nám umožní vyrovnat se s neblahým dědictvím komunistické totality.“  

http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/033schuz/s033175.htm

Osobně jsem pro restituce. Jednoduše proto, že církevní majetek byl opravdu ukraden. Konkrétní případy jsou věc jiná, ale ukradený majetek se vrátit má. Ani jeden z užívaných argumentů nezdůvodňuje přesvědčivě odmítání restitucí. První a třetí argument jsou právně irelevantní, "právnický" argument pak není pravdivý, protože vychází z nesprávného tvrzení, že církev měla jen jus utendi a nic nevlastnila. Z morálního hlediska není přijatelný ani jeden z argumentů, protože žádný není založen na zevšeobecnitelných principech. Argumenty odpůrců restitucí ale způsobují ještě další zlo, protože vedou ke schvalování zločinů komunismu. A to už je trochu širší problém.

DISKUZE !! (19.8.2012)

http://ivocerman.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=284446&bk=31417

Pokud chce někdo získat hlubší vhled do problematiky josefinských reforem, napsal jsem k tomu víc ve své poslední knížce „Šlechtická kultura v 18. století“ (2011). V ní jsou kapitoly, které ukazují smýšlení šlechticů, kteří prováděli církevní reformy za Josefa II. a jejich polemiky s osvíceným panovníkem. Jejich vlastní slova pomohou mnohé pochopit. Je tam i výklad o smýšlení katolického kléru, včetně jejich odporu k toleranci. Bylo to fakt složitější.

CHRONOLOGIE A VÝKLAD MAJETKOVÉHO VYROVNÁNÍ:

http://www.mkcr.cz/cz/cirkve-a-nabozenske-spolecnosti/majetkove-narovnani/historie-majetkoveho-vyrovnani-123130/

POSUDKY A STANOVISKA ODBORNÍKŮ:

1 Stanovisko JUDr. Kateřiny Šimáčkové (Masarykova univerzita Brno)

http://www.mkcr.cz/assets/cirkve-a-nabozenske-spolecnosti/majetkove-narovnani/PyVloha-z--5-Posudek-Masarykovy-univerzity.pdf

(Obsahuje cenné informace o právních dokumentech a jejich kritiku, ale scestný je ten historický úvod, kde se uplatňuje Braudelova teze o dlouhém trvání v právněhistorické argumentaci. Braudel mluvil o klimatu a geografii.)

2 Diplomová práce Kateřiny Němcové, PFMU Brno, o vztahu církve a státu za první republiky

http://is.muni.cz/th/60940/pravf_m/Diplomova_prace-konecna_verze.pdf

3 Diskuze o restitucích na TV Noe:

http://tvnoe.tbsystem.cz/index.php?cs/videoarchiv/rpo_a0001_v1203__

4 Odkaz na článek Tomáše Knoze, historika a odborníka na pobělohorské konfiskace (Literární noviny)

http://www.literarky.cz/component/content/article/7901-na-okraj-cirkevnich-restituci

AKTULITA: v září 2012 poslanec Babák skutečně podal u Ústavního soudu v Brně ústavní stížnost proti polsanecké sněmovně PČR. Zde: http://www.concourt.cz/clanek/7148