Média i Ústavní soud přecházejí mlčením, že paní Königsmarková prosazuje své právo konat domácí porody za pomoci řady absurdních obvinění proti lékařům, lékařským organizacím a vznáší nerealistické nároky vůči státu. Nechápu, proč soudkyně Ivana Janů ve svém rozhodnutí tyto nesmysly nevyvrátila, protože nyní to vypadá, jako by Ústavní soud hodlal přinutit státní orgány, aby se přizpůsobily šíleným představám sebestředné porodní spasitelky. Žena, která vážně tvrdí, že k úspěšnému porodu stačí, aby si matka věřila, je podobná spíše podvodným léčitelům, než odborné lékařské pracovnici. Navíc podobně jako léčitelští šarlatáni jen využívá mezery v zákonech. Na rozdíl od podvodníků má však ve své činnosti podporu médií, Ústavního soudu a demagogické Ligy lidských práv.
Odbornost = zaujatost?
Nebezpečný mi připadá na příklad způsob, jakým ve stížnosti Ústavnímu soudu zpochybňuje odborné posudky, ze kterých vycházely soudy nižší instance. Paní Königsmarková vychází z následující šílené konstrukce: Všech 41 soudních znalců z oboru porodnictví registrovaných u našich soudů jsou zároveň aktivními zdravotníky, což je nutné neboť jejich znalecká činnost vyžaduje soustavné vzdělávání a odbornou činnost. Tím pádem jsou však členy České lékařské komory a jelikož ČLK v minulosti kritizovala praxi domácích porodů, jsou tudíž všichni soudní znalci zaujatí (resp. podjatí) a na jejich posudky by se neměl brát zřetel.
Rád bych se zeptal soudkyně ÚS Ivany Janů, jestli domyslela, jaké důsledky pro soudní praxi by mělo zobecnění této zásady, se kterou vyslovila souhlas. Není to poprvé, kdy se obviněný či stěžovatel snaží přesvědčit soud, že odbornost jeho názorových protivníků je vlastně podjatostí a že by právě proto na ně neměl být brán zřetel. Naposledy si advokát VV stěžoval na soudce ÚS Stanislava Balíka, který byl podle něj podjatý v otázce církevních restitucí, jednoduše proto, že je na tu otázku odborník. Na odborné posudky a posuzovatele útočí i advokáti pravicových extrémistů. Je 100% jasné, že se o podobnou taktiku pokusí v budoucnu další, když s ní uspěla samozvaná bojovnice za neexistující lidské právo. Uvidíme, co to udělá s rozsudky, které závisely na znaleckých posudcích... Měli snad činy paní Königsmarkové posuzovat lidé, kteří nejsou aktivní zdravotníci, nemají odborné vzdělání a neznají průběh činu?
Presumpce viny pro lékaře
Paradoxní je, že porodní asistentka odmítá odpovědnost za domácí porod, který sama řídila, neboť je tím na ni prý kladena nepřípustná „absolutní odpovědnost“ a navíc prý byla porušena presumpce neviny, neboť se po ní požadovalo dostatečné technické a organizační zajištění , které při domácích porodech nemůže zajistit.
Na druhou stranu ovšem nejsou paní Königsmarková, ani Liga lidských práv ochotni přiznat stejnou presumpci neviny lékařům. Bez ostychu obviňují lékaře i lékařské organizace z toho, že jejich kritika domácích porodů je vedena jen konkurenčním bojem proti porodním asistentkám. Zcela mylně tak zavádějí představu, že prioritou není zdraví a bezpečí dítěte, ale politický boj proti „lékařským elitám“. V podstatě zavádějí stejnou demagogickou rétoriku, jako nejrůznější protestní hnutí a pohled na veřejnou diskuzi ukazuje, že řada publicistů se k této demagogii ochotně přidala. Ale těm se budu věnovat jindy. Tady jen připomenu, že takto zaměřená rétorika je zavádějící i v tom, že nám vsugerovala představu, že hlavním úkolem porodních asistentek je vést samostatně porod. Staví lidi před falešnou volbu: Buď porodní asistentka doma, nebo lékař v porodnici. Buď svoboda, nebo nadvláda lékařů. Tak to samozřejmě vůbec není a posedlost zdravotní sestry Königsmarkové vést samostatně porody by neměla být považována za normu.
Nemo tenetur ad impossibile? Ale po státu nemožné chceme?
Otázka dostatečného zabezpečení domácích porodů nás vede k dalšímu rozporu, který posvětila soudkyně Ivana Janů. Porodní asistentka byla zproštěna viny za nedostatečné zajištění domácího porodu, podle zásady, že nikdo nemůže nucen k nemožnému (nemo tenetur ad impossibile). Ve výmluvné pasáži nálezu ÚS pak soudkyně vysvětluje, že lpění na tomto požadavku by vedlo k faktickému zákazu domácích porodů, což není přípustné a přehazuje tuto povinnost na stát. Liga lidských práv vzápětí vyhlašuje, že „stát je povinen vytvořit podmínky pro volbu asistovaného porodu doma.“ A jak už víme, některé stoupenkyně tohoto názoru jsou ochotny vyžadovat toto právo u mezinárodních soudů.
Jenže na to, aby bylo při domácích porodech poskytnuto stejné zajištění jako ve zdravotních zařízeních, by bylo potřeba vytvářet v domácnosti každé bojovnice za lidská práva improvizované porodnice, což je zcela jistě impossibile.
Zaujalo mě, že pojišťovna si náklady na inkriminovaný porod vyčíslila na 2,7 milionů korun. Ano, jsou to téměř 3 miliony, čtete správně. Neuvádí se, zda částka zahrnuje i následnou péči o novorozeně, které po porodu žilo ještě 20 měsíců s poškozeným mozkem v nemocniční péči, než na následky zranění z porodu zemřelo. Na okraj podotýkám, že miminko se dusilo a k životu jej přivedla lékařka záchranní služby, tedy jedna z účastnic spiknutí proti porodním asistentkám neboli „řezníků v bílých pláštích“, jak praví citlivý režisér Špaček, obhájce domácích porodů.
Nicméně zpět k finanční částce – domácí porody asi laciná záležitost nebudou a z toho, že se paní Königsmarková domáhá zrušení dočasného zákazu vykonávat tuto nezištnou činnost vyvozuji, že si za ni nechává zaplatit. Že by taky měla nějaký zájem? Každopádně by takováto decentralizace zdravotní péče ve smyslu "každému jeho porodnici" vedla k zatížení našeho ne právě ne právě bohatého zdravotnického systému. Neodpustím si taky poznámku, že ne každý byt je pohodlný, takže by požadavek na státem zaručené pohodlí domácího porodu mohl vést k požadavku na zajištění pohodlných bytů a Bůh víc co ještě....
Peníze i život. Zájem oběti především
I když paní Königsmarkové možná nelze prokázat, že je pachatelem, zcela určitě není obětí. Obětí je to mrtvé dítě a jeho matka. Co se matky týče, zaujala mě další dvojakost v otázce údajné pokuty. Soud zbavil Königsmarkovou povinnosti platit údajnou pokutu 2,7 milionů korun, protože by prý pro ni byla likvidační. Liga pro lidská práva hned přispěchala s tvrzením, že prý šlo o pokus asistentku kriminalizovat a finančně jí uškodit.
Nicméně z nálezu se dále dozvídáme, že nešlo o pokutu, ale o náhradu nákladů, které si vyčíslila pojišťovna. Teď nejde o to, co vše částka zahrnuje, ale o to, kdo ji má zaplatit. Ve stížnosti totiž stálo, že Königsmarková měla částku zaplatit matce. Znamená to, že náklady porodu měla původně zaplatit pojišťovně matka dítěte? Pak by bylo férové říci, že osvobození hrdinné bojovnice za lidská práva bylo na úkor skutečné oběti. Soudkyně tady navíc znova nastolila nepřípustnou zásadu, že náklady má zaplatit ten, pro koho nejsou likvidační...
Ale prvořadá je otázka viny za smrt dítěte. Pokud chce někdo interpretovat tuto otázku z hlediska lidských práv, pak je na prvním místě právo dítěte na život.
