Nevíte, co se stalo 10. června 1942?

Historik Láníček vyvíjí urputnou snahu dokázat Čechům mravní selhání „z hlediska židovské perzekuce“.

Tento blog jsem chtěl napsat v den výročí Lidic, ale nezvládl jsem to. Chodím do tří archivů a do práce, starám se o naší Julinku, která od koronaviru nechodí do školy, takže pro ní musím vařit a na jiné věci nemám čas (a taky o synka, ale ten má školku). Mezitím jsem vařil tvarohové knedlíky s japkama, maso se špenátem a houskovýma knedlíkama, holandský řízeček s bramborama atd. Jsem jen prostý hospodyň-mamínek, nerozumím těm odborníkům na 20. století, ale Láníčkův výtvor mě nadzdvihl. V psaní mě zbrzdilo také to, že je to další hnusný případ „obchodu s vinou za holokaust“.

Je to velmi podobný případ jako snaha Grunera, Frommera a Čapkové dokázat Čechům podíl na iniciativě za holokaust, o kterém jsem psal dřív. Historik Láníček se ale se stěží pochopitelnou logikou snaží dokázat Čechům vinu za to, že v době okupace Židy nezachránili.  To je rafinované, že? Ale jak vysvětlit jejich „pasivitu“?, ptá se Jan Láníček a rozhodně nehledá vysvětlení v činnosti německých okupantů, on ho hledá v mravním nitru Čechů. Na jeho opus jsem narazil na internetu books.google, je to příspěvek ve sborníku Vrzgálová – Kubátová (eds.), Podoby antisemitismu v Čechách a na Slovensku ve 20. a 21. století (Praha: Karolinum, 2017), s. 61-83.  

Diagnóza: nenávist, rasismus, lhostejnost

Podle mě by měl historik, který se snaží objasnit motivy jednání, vyčerpat nejprve všechny vnější podněty a okolnosti, a teprve pak přistoupit k hledat motivace v mravním nitru jednajících. Láníčkova práce je extrémním případem těchto historiků, kteří vnější faktory ignorují a jdou rovnou k mravnímu nitru. Jako kdyby v době okupace byli všichni svobodní a všemocní! Stát se partyzánem, nebo zachráncem Židů byla jen otázka silné vůle a správného rozhodnutí.

Jak vlastně Láníček přišel na tuto absurdní otázku? Má to podepřeno skvělým statistickým uvažováním. V Polsku prý jedna členka Zegoty pomáhala za okupace 4 000 Židům, takže v protektorátu Čechy a Morava bychom měli logicky dojít k mnohatisícovým číslům zachráněných Židů. Láníček zřejmě bere za normu pro všechny země 40 až 50 000 zachráněných, které se někdy přičítají Zegotě, a vymlouvat mu to je zbytečné. Pokud u nás nemáme statisticky vysoká čísla, je vysvětlení jen v mravním selhání okupovaných. Ovšem bizarní uvažování pana Láníčka tím nekončí. Zkomplikoval si to tím, že od amerických historiků kopíroval rasistickou představu, že Češi byli jaksi rasově rození antisemité. Vyznačovali se prý už před rokem 1938 natolik silným nacionalismem, natolik silnými „protiněmeckými sentimenty“, že to vyústilo v „odmítání jakýchkoli cizích vlivů“ a snahu vytvořit etnicky čistý prostor (s. 81). Nepřipomíná vám to nějaký jiný národ?

Láníčkovi toto přesvědčení kupodivu komplikuje jeho práci, protože zároveň připouští projevy sympatií k Židům v prvních letech okupace. Jelikož zároveň věří, že český antisemitismus byl kontinuální a sílící, považuje solidaritu za vybočení z českého normálu. Vysvětlí to neoriginálním řešením převzatým opět od Američanů – že Češi ze začátku solidarizovali s Židy jen proto, že v tom viděli předzvěst vlastního osudu. Oporou mu je často opakované líčení protestů proti transportu ostravských Židů do Niska, ale taky zprávy Sicherheitsdienstu, které ovšem podávaly jen zmanipulovaný obraz české společnosti. Na konci války byl prý český antisemitismus obnoven, to už Láníček dokáže vysvětlit snadno. Za války prý Češi viděli, že nemají možnost se příliš obohatit na arizaci, což jediné dočasně oslabilo jejich nenávist k Židům. Jakmile ale na konci války uviděli, že Němci nebudou moci svůj zisk udržet, „česká společnost… začala požadovat, aby majetek nebyl vrácen Židům.“ (s. 82) Tady si všimněme zevšeobecňujícího označení „česká společnost“, které Láníček uplatňuje, i když krátce předtím upozorní, že si je vědom, že „nelze generalizovat“.

Další nesnáz pro pana Láníčka ovšem vyvstala v okolnosti, že si nedovede vysvětlit, proč Češi po podzimu 1941 již nikdy neprojevovali veřejně takovou míru solidarity s Židy, jako v době zavedení povinné židovské hvězdy. V rámci objektivity přiznává, že pár projevů bylo, ale už ne tolik… (Vše bez statistik, bez „průzkumů veřejného mínění“, všechny tyto kvantifikující úsudky jsou zcela vycucány z prstu!). Tady bych jako prostá hospodyně čekal zmínku o Lidicích, ale Láníček vidí příčinu „v absenci morální autority, která by apelovala.“ – tj. selhala londýnská exilová vláda, která málo povzbuzovala (!) (s. 76) Ale zde si myslím, že bychom mohli kolegovi Láníčkovi pomoci. Nevíte prosím někdo, zda se v období mezi podzimem 1941 a koncem roku 1942 nestalo něco, co by vysvětlilo naprosto nepochopitelnou „pasivitu“ Čechů „z hlediska židovské perzekuce“?*

„Výzkumy veřejného mínění“

Tady bych to mohl efektivně zakončit. Ale mě na případu fascinuje ta podobnost v postupu těchto lidí (Frommer, Čapková, Gruner, Láníček ad.). Kopírují stejný postup. Především ignorují existenci státu (rozdíl demokratická republika x nacistická říše), vysvětlení pro jednání větších společností, kolektivů, národů apod. hledají jen ve vrozených názorech, jako skuteční rasisté. Při svých líčeních „veřejného mínění“ si vypomáhají diskutabilními zdroji, jelikož žádné průzkumy nebyly, a statistiky také ne. Láníček vždy tajemně hovoří „o pramenech“, ale pak se z toho vykutálejí zprávy Sicherheitsdienstu. Ty byly zmanipulované podle toho, co chtěli lidé z SS dokázat, jak trefně líčí náš největší znalec problematiky Vojtěch Šustek. (Ani když k tomu Láníček přidá nejasně charakterizované zprávy odboje, není to o mnoho lepší.)

Dále stejně jako ostatní výtečníci používá selektivních citací z pamětí přeživších. I u něj je to nebohý kolínský rabín Richard Feder a jeho Židovská tragédie (1947). Láníček vytrhává z kontextu líčení některých špatných zkušeností s českými sousedy z dob okupace, stejně jako Frommer a jiní. Neřekne ale, že Feder líčí dobře uspořádanou Republiku československou, kde se Židům dobře žilo, pak přejde k líčení jednotlivců, přičemž nejdřív líčí pozitivní případy a pak negativní. V líčení zkušeností z okupace Feder zdůrazňuje německou iniciativu za nastolení takových poměrů, jsou to opatření „našich šlechetných německých pánů“ – tj. Říše (s. 27). Na rozdíl od Láníčka Feder rozlišoval stát a jednotlivce.

Naproti tomu Republiku Československou hodnotil rabín Feder pozitivně: „Klidně a bezpečně, a proto spokojeně a šťastně jsme si žili my židé v republice československé, republice Masarykově. Byli jsme jejími plnoprávnými občany, a to nejen na papíře, ale i ve skutečném životě.“ (s. 9) Myslíte, že by to mohl Láníček přehlédnout? Ne, to jsou úplně první slova Federových pamětí. Tím to začíná.

„Oficiální narativ“ a „nepříjemné pravdy“

Další společný rys je manipulované líčení české historiografie, tak aby vypadala nacionalistická a aby jejich lži vypadaly jako nějaké nové objevy, získané kritickým myšlením. Nepozná se pak, že to je jen nekritické opakování starších propagandistických stereotypů o „zfašizované buržoazii“, zfašizované buržoazní republice. Samozřejmě, že dalším zdrojem tohoto obrazu jsou sudetoněmecké výklady o útlaku a „nacionalistickém státě“.

Na to navazuje snaha tvářit se, že domnělá nacionalistická historiografie tvoří nějaký „oficiální narativ“, který hrdinný revizionista vyvrací. Láníček říká: „Česká společnost se musí pokusit zrevidovat oficiální verzi svých moderních dějin, která odmítá jakoukoliv vinu většinové české společnosti na utrpení židovského obyvatelstva v protektorátu .“ (s. 65) Taky byste se měl o leccos pokusit, pane kolego. Třeba uvést, která díla a ze kdy tu „oficiální verzi“ představují.

Láníček se odlišuje tím, že věří v jakousi shodu svých tvrzení s českou historiografií. Jeho snaha doložit Čechům nepříjemnou pravdu o vině „většinové společnosti“ je prý ve shodě s tím, na co přišel renomovaný historik holokaustu Miroslav Kárný. Prý je s ním ve shodě i Škvorecký. To myslí vážně? Kárný přeci takové opakované snahy o kolektivní obviňování Čechů odmítal, vyvracel to i v polemikách s Adlerovým podáním dějin Terezína. A závěry české historiografie? Já bych jako hospodyně sáhl po studii Anna Lorencová a Anna Hydráková, „Česká společnost a Židé podle vzpomínek pamětníků“, Terezínské studie a dokumenty 1999, s. 97–118. To byl výsledek projektu zaměřeného přesně na otázku chování Čechů k Židům za okupace a Láníčkova slova nepotvrzuje. Láníček ji také necituje.

„Dominantní narativ“ o slušnosti

Láníček nám sice neříká, který historická díla mají představovat „oficiální verzi dějin“, ale věří, že zjistil, kdo v době okupace vytvořil „dominantní narativ“ o dobrém chování Čechů k Židům. Vytvořila jej prý  exilová vláda v Londýně, která prý tento narativ šířila účelově, aby získala podporu pro obnovu Československa. Odborník Láníček ovšem naznačuje, že to byl lživý narativ.

V závěru války pak přichází s výše zmíněnou představou o návratu českého antisemitismu, s tím, že náhle byla česká společnost k Židům lhostejná, nezajímalo je jejich utrpení a chtěla jen jejich majetek. Tady si pan Láníček počíná jako ti neonacističtí popírači plynových komor, kteří ignorují vše, co odporuje jejich tezi. Jednak zobecňuje, ne celá česká společnost chtěla židovský majetek, ale hlavně komunisté ho chtěli. Máme přeci projev ministra propagandy Václava Kopeckého z r. 1947, který Židům vyhrožoval. Postoj komunistů byl směrodatný, ale jejich argumentace nebyla „nacionalistická“. Prostě nechtěli vracet továrny kapitalistům, ale pracujícímu lidu. Byl to ideologický konstrukt komunistů, ne nějaká obnova zakořeněného českého antisemitismu, jak to líčí Láníček.

Dále ta lhostejnost k Židům na konci války. Máme přeci doloženy fotografie z květnového povstání v Praze, kde povstalci na barikádě drží transparent s nápisem „Za Lidice a Osvěnčin“. To nevypadá, že by jim osud Židů byl lhostejný. Pittrova akce pomáhala přeživším z Terezína a koncentračních táborů. Konečně vláda se zastala svých židovských spoluobčanů v materiálech pro norimberský proces, kde mezi zločiny okupantů zařadila jmenovitě „oloupení židů o majetek, veškeré tovární i obchodní budovy“. V sekci „Válka proti židům“ pak trefně vylíčila protižidovská opatření jako porušení rovnosti občanů garantované Ústavní listinou RČS §128.

Evidentně se tedy demokratičtí politici „dominantním narativem“ také řídili. Určitě nebyl tento postoj u Čechů „zakořeněn“, ale zrovna tak u nich nebyla zakořeněna ani žádná sílící nenávist k Židům.