Komu je to putna, aneb Zemanova profesura

Rozhodnutí prezidenta Zemanácka nejmenovat literárního historika Martina C. Putnu profesorem je jen dalším útokem staronové garnitury na svobodu vědy. Je nesmysl ptát se v této kauze, zda jsou Zemanovy důvody oprávněné, či ne. Při jmenování profesorů a rektorů má být prezident skutečně „jen“ ceremoniářem, rozhodnutí o udělení profesury přijímají vědecké rady univerzit. 

Smysl ceremonie, aneb proč??

Současný prezident se bohužel snaží hrát před částí veřejnosti roli muže s širokým rozhledem a hlubokým vzděláním. Jelikož je však spíše trouba než vzdělanec, hledá si k tomuto účelu zástupné a velice jednoduché kauzy. Vzdělanec by bral v potaz, že nemůže poctivě posuzovat odbornou kvalifikaci profesorů z různých oborů a uvědomil by si, že takovým divadlem ze sebe jen dělá šaška.

Je škoda, že arcibiskup Duka prezidenta podpořil. Tvrzení, že prezident nemá být při jmenování profesorů jen „dziedek podpisowy“, je zcela mylné. Zrovna tak je mylný jeho náznak, že výběr profesorů má posuzovat ministr a prezident. Podporuje-li církev tento akt politické zvůle kvůli tomu, že Putna veřejně odmítal církevní restituce, pak škodí sama sobě. Hledaly-li se nedávno zástupné důvody pro to, aby se církvi nevracel ukradený majetek, byla to stejná zvůle moci, jako když se nyní hledají zástupné důvody pro to, aby se jednomu učenci nedala profesura.

Předání profesur z rukou prezidenta je „jen“ ceremonie, ale myslím, že i ta má svůj význam. Je to pocta, kterou prokazuje politická hlava státu zástupcům vědy. Zemanovo „lišácké“ rozhodnutí z 22.5., že profesuru předá, ale ne osobně, ukazuje, že tenhle smysl nepochopil, nebo že mu to je putna. Prokázání této pocty budoucím profesorům je aspoň symbolickým aktem pokory, kterou vyjadřuje politický pohlavár vůči světu vědy.  Jenže takový postoj je „prezidentovi dolních deseti milionů“ cizí.

Proti svobodě (humanitních) věd

Pan prezident tím na jednu stranu napodobuje gesta svého předchůdce, který kdysi se stejnou svévolí odmítl jmenovat nové soudce, protože prý byli příliš mladí. Na druhou stranu se tím Zeman připojuje k novému trendu, k sílícím útokům na svobodu vědy a vzdělání.

Klíčové je, že tento trend nepochází jen od jednoho či více politiků. Klíčové je, že nepochází jen „shora“, ale že se vzedmul „zdola“, ze strany českého lidu. Projevil se už v lidových útocích na učitele a studenty, kteří protestovali proti tomu, aby školství v jihočeském kraji vedla KSČM. Řada samozvaných odborníků začala psát i na blogy iDNES.cz o tom, že za komunistů bylo školství lepší a bezdůvodně pomlouvali výuku na školách, o kterých nic nevědí. S neméně zarputilou vervou tito bojovníci za nesvobodné školství navštěvovali demonstrace a napadali mluvčí demonstrujících. Tento trend pokračoval s útokem na ÚSTR, kdy se stejnou sebejistotou začali soudci z lidu posuzovat výkony odborné instituce, aniž by brali ohled na její reálnou výzkumnou i vzdělávací činnost. A nyní pokračuje s kauzou literárního historika, jehož dílo samozvaní soudci z lidu vůbec neznají, ale za to se cítí povoláni jej posuzovat.

Nepřekvapí, že se najdou politici, kteří se tohoto trendu rádi chytí. V každé z těchto kauz pocházeli však z trochu jiné strany. Většinou „zleva“ (KSČM, ČSSD, levicová hnutí), samostatnou kapitolou jsou vyjádření  jistých humanitních vědců na stránkách referendum.cz. Nicméně při kauze ÚSTR se ukázalo, že stejná nevraživost k svobodné vědě panuje i v řadách ODS. Kdo čte weby regionálních organizací strany, musel si všimnout už dříve, že i tato pravicová síla vede delší dobu jakousi zarputilou válku proti humanitním vědám.

O úloze humanitních věd v demokracii bych toho mohl napsat hodně, ale myslím, že pár věcí si může uvědomit každý občan téhle země. V první řadě všechny palčivé a vracejícíc se problémy naší demokracie  spadají do oblasti práva, etiky a historie, což jsou humanitní disciplíny. Patří k nim i ekonomika, ale tu jsme jako jedinou nezanedbávali, ta je naopak hrubě protěžovaná s mylným očekáváním, že je to věda nejvyšší a zázračná, která nalezne řešení na všechny problémy. Protěžovaná je i politologie, ale to je téma na jinou diskuzi... Druhá věc, kterou si může každý uvědomit, je fakt, že každý totalitní stát se snažil mít kontrolovat či zrušit právě výše zmiňované obory práva, etiky a historie. Proč asi?

Veřejnost by měla proti novým snahám po kontrole těchto oborů rozhodně vystoupit a ne je podporovat.