Esoterické kořeny socialismu

Tolik se toho napsalo a namluvilo o "okultních kořenech nacismu". Ale že i socialismus má své počátky v esoterických hnutích konce osvícenství a romantismu se v postkomunistické východní Evropě moc neříká. Stále věříme v dogma vědeckého světonázoru, který údajně vyjadřuje marxisticko-engelsovská ideologie, ačkoliv jde o mýtus, který vytvřili už Marx a Engelsem v pozdní fázi svojí tvorby. Díky tomu, že tuto legendu upevnila propaganda komunistických totalitních států, se z ní stalo dogma. Aspoň pro komunisty a jejich stoupence, voliče, následovníky a papouškáře a politické imitátory v postkomunistických zemích východní Evropy. Rád bych upozornil hlavně na poslední kategorii následovníků komunismu - tedy na ty politiky postkomunistických zemí, kteří stavět svůj politický úspěch na cíleném využívání a upevňování dogmat, která - jak vidíme - jsou u většiny voličů v těchto zemích stále silná, stále určující jejich mysl. To nejsou jen členové stran, které mají komunismus v názvu. U nás bych sem zařadil i Věci veřejné a Zaorálkovu část ČSSD. Historická věda by měla cíleně pracovat na kritické dekonstrukci takových dogmat a mýtů a ne je podporovat. Ale je toho možné dosáhnout, když takoví politici budou řídit školskou politiku? 

Plynulý přechod esoterických proudů pozdního osvícenství v první pokusy s utopickým socialismem můžeme vidět už počátkem 19. století ve Francii a Anglii.[1] Současné bádání akcentuje stále více tuto myšlenkovou kontinuitu mezi náboženskými hnutími konce osvícenství a počátky socialismu a marxismu.[2] V některých případech lze sledovat dokonce personální návaznost. Příkladem je Charles Fourier, jenž začínal svou kariéru v časopise, který vedl esoterik Ballanche a sám později vyjádřil své esoterické názory ve spise Teorie čtyř pohybů z roku 1808. Sám sebe Fourier označoval jako „Mesiáše Rozumu“.[3]  Z řad sainsimonistů a fourieristů pak vzešla celá řada socialistů, kteří významně přispěli k reorientaci evropského politického myšlení.[4] Jiným případem je mesiášské hnutí českého faráře Pöschla, jehož stoupenci později odešli do USA, kde založili komunistickou obec. Mnohem častější je však návaznost myšlenková, zejména chiliastické pojetí dějin a mesianismus. Příchod ženského mesiáše hlásali stoupenci socialisty Saint-Simona, kteří se roku 1829 semknuli v novou církev; v Anglii ohlašoval příchod mesiáše socialista Robert Owen, který svůj „nový morální řád“ rovněž pojal nábožensky jako nově pojatou a očištěnou verzi křesťanství a v Německu změnili Weitling a Hess tyto myšlenky v očekávání příchodu beztřídní komunistické společnosti.[5] Nicméně polský esoterik Jozef Maria Hoëné-Wronski podrobil ve spise Mesianismus všechny tyto falešné proroky ostré kritice.[6] V případě těchto reformátorů je již těžké rozlišit, zda jejich myšlenky navazovaly na  racionalistický deismus, nebo „iracionální“ esoteriku.

Nejvýraznějším rysem návaznosti však byla vize dějin jako zákonité posloupnosti věků, která má vyvrcholit nastolením utopie na Zemi. Na rozdíl od skotských osvícenských ekonomů, jako byl Adam Smith, raní socialisté naplňovali různé fáze vývoje lidstva náboženským poselstvím, které mělo být zakončeno „vykoupením“ lidstva v podobě nastolení ideální obce, která mohla mít komunistické rysy, nebo nastolením anarchistické „bezstátní společnosti“. Nejvýrazněji je tento rys patrný u zakladatele komunismu, židovského myslitele Mosese Hesse.[7] V jeho svaté filozofii dějin měl nastat třetí věk lidstva, v němž měla být obnovená harmonie mezi člověkem a Bohem. Nový směr dal tomuto způsobu uvažování polský exulant August Czieslowski, který přivedl Hesse na myšlenku přisoudit ve svém schématu spasitelskou úlohu třem největším národům – Němcům, Francouzům a Angličanům. Novověké dějiny měly být postupným naplňováním boží myšlenky, která se měla odvíjet od německé reformace, přes francouzské osvícenství, až měla být završena nastolením sociální rovnosti v Anglii, kde průmyslová revoluce vyvolala nesmiřitelné rozpory.[8]

Poté, co Hess přivedl ke komunismu Engelse a ten Marxe[9], vyvodil z této myšlenky Marx svou pseudonáboženskou teorii  o spasitelské roli proletariátu jako nové společenské třídy, která osvobodí ostatní, a o Anglii, jako zemi zaslíbené, kde průmyslová revoluce vytvořila nejvhodnější podmínky pro uskutečnění tohoto ideálu.[10] Engels a Marx překroutili genezi svých myšlenek tak, že zastínili určující vliv Mosese Hesse a francouzských socialistů Saint-Simona a Proudhona, aby se ukázali jako téměř samostatně existující proroci, kteří za své myšlenky vděčí jen své genialitě či božímu vnuknutí.[11] Marx a Engels se však na rozdíl od raných socialistů zaměřili hlavně na vysvětlení příčin rozpadu dosavadních sociálně-ekonomických formací a na způsoby uchvácení moci, ale ne na podrobné vylíčení kýženého výsledku. Jak bude vypadat ona komunistická společnost, k níž všechen vývoj zákonitě spěje, lidstvu neřekli. V Marxově díle je nejdelším popisem komunistické utopie jen krátký odstavec v Německé ideologii, kde se dozvídáme, že nikdo už nebude pracovat z nutnosti, ale pro radost a během dne se bude moci změnit z rybáře v literárního kritika.[12] Uvážíme-li, že toto byl jediný popis komunistické společnosti, který Marx zanechal potomstvu, dojdeme k závěru, že cíl, za kterým se komunistické hnutí ubíralo, byl poněkud mlhavý.

Zásadní změna mezi osvícenskou esoterikou a těmito i jinými směry však spočívala v cíli. Zatímco esoterikové a mystikové 17.-18. století usilovali o poznání Boha, modernější esoterikové předstírali, že jim zjevení, vnuknutí či výjimečné pozorovací a myšlenkové schopnosti umožňují neobyčejné poznání přírody či fungování lidské společnosti. Druhá změna se týkala vítězství nad křesťanstvím a osvícenstvím. Zatímco osvícenci usilovali vyřešit zásadní otázky obratem k etice a jejich etika se měla řídit principy jednání, moderní socialisté radili člověku, aby se řídil cílem, jemuž se měly podřizovat prostředky. Zatímco křesťanství slibovalo nastolení království božího až po zániku lidského světa, moderní socialismus a komunismus sliboval nastolení ráje na Zemi už za života lidstva. Kant jakožto završitel osvícenství možnost nastolení ráje a věčného míru na Zemi odmítal jako „neproveditelnou“ a tuto sekulární eschatologii zavrhl.[13] Člověk se má dle něj řídit etikou autonomní vůle a ne heteronomní etikou ekonomického cíle. Osvícenská esoterika a mystika výrazně přispěla k tomu, že tato perspektiva byla opuštěna ve prospěch neuskutečnitelného hospodářsko-sociálního ráje.

[1] K utopickému socialismu srov. Leszek KOLAKOWSKI, Main currents of Marxism, sv. 1, Oxford 1989 (1. vyd. 1978), s. 182–227; Frank E. MANUEL – Fritzie MANUEL, Utopian Thought in the Western World, Cambridge, MS, 1979, s. 581–697; Howard P. SEGAL, Utopias, E-Book, Wiley Publishing 2012.

[2] Srov. Gareth STEDMAN-JONES, Das kommunistische Manifest von Karl Marx und Friedrich Engels, München 2012, s. 17, 89–90 a 170 (!).

[3] K. Steven VINCENT, „Visions of a stateless society“, in: Gareth STEDMAN JONES, edd., Cambridge History of 19th Century Political Thought, Cambridge 2011, s. 433–476, zde s. 437.

[4] G. STEDMAN JONES, Das kommunistische Manifest, s. 131.

[5] John Fletcher HARRISON, Robert Owen and Owenites in Britain and America. The Quest for the New moral World, Oxford 1969, s. 92–103.

[6] Jozef Maria HOËNÉ-WRONSKI, Messianisme, ou réforme absolue du savoir humaine, sv. 1-3, Paris 1831.

[7] G. STEDMAN JONES, Das kommunistishce Manifest, s. 74–79.

[8] [Moses HESS], Die heilige Geschichte der Menschheit von einem jünger Spinozas, Stuttgart 1837, TÝŽ, Die europäische Triarichie, Leipzig 1841. Oba spisy vyšly bez uvedení jeho jména.

[9] STEDMAN JONES, Das kommunistische Manifest, s. 78 a 130 a 144.

[10] TAMTÉŽ, s. 219-222.

[11] TAMTÉŽ, s. 78.

[12] Karl MARX – Bedřich ENGELS, „Die deutsche Ideologie“, in: Marx-Engels Werke, Berlin/NDR 1978, sv. 3, s. 68.

[13] Immanuel KANT, Die Metaphysik der Sitten, ed. Wilhelm Weischedel, Werke in zehn Bänden, sv. 8, Frankfurt am Main 1978, s. 474–475 (A227-A229).