Jak to vidí Laura

Laura je francouzská Židovka, se kterou jsem se poznal při poslední návštěvě v Jeruzalémě. Bylo to po vítězství Francois Hollanda v prezidentských volbách, ale před parlamentními volbami, ve kterých zvítězila socialistická strana společně s extrémní levicí. Studovala, tuším, práva ve třetím ročníku. V Izraeli byla poprvé a vypadalo to, že je tam jenom kvůli kamarádce a za povyražením. To bylo před tím, než se nám hrdě přiznala ke svému židovství. Pak se dala do řeči a ukázalo se, že její výlet do Izraele má vážnější motivy.

Pro Židy stále hůř...

Situaci ve Francii neviděla růžově. Není tam prý antisemitismus, ale je tam hodně přistěhovalců a ti jsou pořád agresivnější. Namítl bych, že nenávist k Židům ze strany arabského přistěhovalce je taky formou antisemitismu, ale neřekl jsem nic. Voila, říkala, že během čtyř – pěti let už to ve Francii nebude k vydržení. Po Hollandově vítězství prý oslavovali hlavně Arabové, zvítězil díky jejich hlasům. Na oslavách v Paříži bylo na ulicích možno vidět vlajky všech arabských států. Cítí se na koni a budou si dovolovat čím dál víc. Laura uvažuje, že udělá aliju a odstěhuje se do Izraele. Asi si to chtěla omrknout.

Mark to vidí jinak

V zájmu objektivity musím říct, že dalším u stolu byl Mark, což byl zase Žid z Litvy, který žije v Izraeli už řadu let. Markovo putování připomíná trochu Singerovy romány, ale tím nebudu zdržovat. Mark cítí v Izraeli pořád pohrdání vůči přistěhovalcům z bývalého Sovětského svazu a vadí mu militarismus. Občas prý cítí, že mu v izraelských domácnostech dávají nemile najevo, že není vojensky zaměřen. Je totiž spíš přes duchovno. Mark je nespokojený a chce se odstěhovat do Francie.

Quoi faire?

K syntéze těchto osudů je možno podotknout, že Laura nezná Izrael a Mark nezná Francii. Ale co já? Mně připadalo zajímavé, co říkala Laura, protože situaci ve Francii už delší dobu sleduju. Kdysi jsem si na blešáku v Bordeaux koupil takovou knížečku, jmenovala se Juifs et Francais a napsali ji André Harris a Alain de Sédouy. Vyšla počátkem 70. let a byla strašně pesimistická. Byla to řada rozhovorů s různými francouzskými Židy a končila tím, že jediné řešení je odstěhovat se do Izraele.

Od té doby mě zajímalo, jestli jsou na tom francouzští Židé opravdu tak špatně. Zprávy z poslední doby ukazují, že něco se děje a další pátrání lehce ukáže, že k „incidentům“ docházelo ve Francii už dřív. Na druhou stranu je to relativní. Situace je špatná podle měřítek demokratického státu jako je Francie, jinde by pár incidentů za rok nevzbudilo pozornost. Mimochodem ta knížka obsahovala pěknou kapitolu o levicovém antisemitismu.